Z Třince na Praděd

Známý třinecký cyklomaratonec Bohumil Kyselý absolvuje v rámci svých příprav trasu z Třince na Praděd během jednoho dne. Myšlenka, že bych ho zkusil napodobit, mě napadla už loni. Jenže jsem měl smůlu na počasí a musel jsem to v polovině vzdát.

Jenže když si jednou něco vezmu do hlavy, tak to zkouším tak dlouho, až se mi to podaří. Letos jsem začal s přípravou už brzy na jaře. Bylo mi jasné, že ujet 280 kilometrů během jednoho dne, je pro rekreačního cyklistu jako jsem já, extrémní záležitost. Termín jsem dopředu nijak neplánoval. Den „D“ nakonec padnul na sobotu, jako takové symbolické přivítání léta.

 Trasu volím po silnici číslo 11 přes Ostravu, Opavu a Bruntál. Jelikož jsem takovou porci kilometrů za jeden den nikdy neujel, mám připravenou i náhradní variantu, že bych část zpáteční cesty absolvoval vlakem.
Ještě večer sundávám z kola brašny a beru si jen to nejnutnější. Budíka mám nastaveného na třičtvrtě na dvě. Říkám si, že je lepší mít časovou rezervu.  Mám v plánu vyjet ve dvě. Ale nakonec se odjezd posunul na půl třetí.
Na teploměru je čtrnáct stupňů a je jasno. Že bych měl dneska štěstí na počasí? No uvidíme. Tak že ještě za tmy a svitu měsíce vyjíždím po jedenáctce směr Havířov. Tak brzy nehrozí žádný šílený provoz, jen sem tam projede auto. Neženu se moc rychle, abych se brzy „nevyšťavil“ a neskončil někde v půlce. Ještě za tmy projíždím Ostravu. Zatím to jde celkem v pohodě. Začíná pomalu svítat a to už jsem ve Velké Polomi. Členitější terén mi dává víc zabrat. Ale udržuji klidné tempo s vědomím, že mám poměrně dost velkou rezervu. Za nedlouho míjím ceduli Opava Komárov. To je místo, kde jsem loni dojel. A kvůli špatnému počasí jsem se vrátil zpátky. Jestli jsem říkal, že do Opavy je kopcovitý terén, tak z Opavy do Bruntálu je ještě kopcovitější. A nejenom kopce, ale i vítr je proti mně. V Horním Benešově dělám zastávku abych do sebe nacpal nějakou tu energii v podobě čokolády. A brzy zjišťuji, že ji budu potřebovat. Na autobusovém jízdním řádu je napsáno, že do Bruntálu na nádraží je 14 kilometrů. To mě docela potěšilo a tak pokračuji dále, samozřejmě zase do kopce.

A konečně vidím před sebou bod, kde možná dneska dojedu. Přede mnou je jako na dlani město Bruntál a tam v pozadí vyčnívá silueta vysílače na Pradědu. Zdá se mi to až nemožné, že tohle dneska zvládnu.
Projíždím městem a namířím si to směrem- Rudná pod pradědem,  Malá Morávka. Před stoupáním na Hvězdu si dávám pauzu a konzumuji poslední zbytky svačiny, kterou jsem si vzal sebou. Z Malé Morávky šlapu do táhlého kopce klidným tempem s tím, že jsem už nedaleko cíle. Z klidného tempa mě vyruší pravidelné kovově znějící ťukáni, které se ozývá někde za mnou. Když se ohlédnu, vidím běžkaře na kolečkových lyžích. Odráží se tyčkami s železnou pravidelností a pomalu mě dojíždí. Říkám si, že by byla ostuda, kdyby mě nakonec ten chlapík na kolečkách předjel a tak zvyšuji obrátky. Ťukání se pomalu ztrácí, až úplně utichne. To už přijíždím na Hvězdu. Dopřeji si chvilku pauzu a poslední,  9 kilometrový úsek zahajuji od závory, před níž jsou seřazeny autobusy, čekající na výjezd na Ovčárnu. Sotva vyjedu, ozývá se opět nějaké ťukání. Tentokrát to není běžkař, ale ten nepříjemný zvuk se ozývá z mého kola. Po chvilce zjišťuji nepříjemnou skutečnost. Začal se mi rozpojovat řetěz. Z nářadí  vyndávám nýtovač a pokouším se dát řetěz do původního stavu. Ale smůla. Tlačný kolík na nýtovači se mi ohnul a všechny moje pokusy ztroskotaly. Zastavuji prvního cyklistu, který kolem mě projíždí a ten mi ochotně řetěz pomohl dát do původního stavu. Tímto bych chtěl neznámému bikerovi poděkovat, protože bez jeho pomoci, bych těžko mohl pokračovat dále. Stoupání není zas až tak vražedné a já pomalu ukrajuji metr za metrem. Na Ovčárně si dávám ještě krátkou pauzu, abych pořídil pár snímků a přede mnou je už poslední kilometr a půl dlouhý úsek.

Konečně jsem na hoře. Trasu jsem zajel za 8 a půl hodiny. Počasí není sice ideální, protože poměrně dost fouká a je chladno. A ani viditelnost není dobrá. Ale mě hřeje  pocit, že jsem to dokázal. Jenže  v tu chvíli jsem si uvědomil, že to je teprve půl úspěchu. Ale zatím na to ještě nechci myslet a vychutnávám si právě načepované pivo a kochám se výhledy na okolní jesenické vrcholy, které neumím ani všechny pojmenovat. Propočítávám, jak asi dlouho mi bude trvat cesta zpátky a zjišťuji, že pokud nechci přijet moc pozdě, měl bych pomýšlet na návrat. ještě pár záběrů po okolí a jsem připraven vyrazit. Kličkuji mezi davy turistů rozptýlených po celé cestě a zanedlouho jsem  na hvězdě. Jen tak pro sebe si pochvaluji, jaká je to paráda. Dokonce jedu s větrem v zádech. A to se mi tak často nestává. Zpátky jedu stejnou trasou. Zatím to vypadá, že mám ještě dost sil. Ale také nemálo kilometrů domů. Naštěstí teď už jedu většinou z kopce. První příznaky toho, že mám za sebou už notnou porci kilometrů se začínají projevovat za Opavou. Začíná ně bolet zápěstí a taky sedadlo se mi zdá být nějak tvrdší, než když jsem vyjížděl. Zkouším  hledat vhodnou polohu a taky jet  častěji ve stoje, aby si má sedací část odpočinula. Ale se silami ještě nejsem v koncích a to mě žene pořád dál. Ostravu a Havířov se snažím projet čím jak nejrychleji. I když ten provoz není zase až tak šílený. Přede mnou je Bludovický kopec a ten mi dá určitě také pořádně zabrat. Ale když zdolávám i tento, věřím, že teď už to musím dojet. V Těrlicku u benzínky dělám poslední zastávku. Poskládám své bolavé údy na lavičku a konzumuji bagetu s něčím neurčitým. Ale je mi to v tu chvíli jedno. Hlavně, že naplním hladový žaludek. Teď už zbývá posledních pár kilometrů. Ono se řekne pár, ale po tom celodenním maratónu, se každý ten kilometr neskutečně vleče. Ale když už rozpoznávám siluetu komínů třineckých železáren, mám vyhráno. Jsem doma.

Možná si někdo řekne, že jsem blázen, ale já jsem si  chtěl prostě vyzkoušet, jestli takovou porci kilometrů jsem schopen zvládnout.  A bylo jich rovnou 282. Trasu jsem ujel i s přestávkami za 17 a půl hodiny, průměrnou rychlostí 21,4 km za hodinu.

Autor: Václav Hus

Foto k tomuto článku najdete zde