Čtvrtek 27.8.09 odpoledne, je den odjezdu. Naše kola jsou ověšené plnýma brašnama, jež skrývají vše potřebné pro to, abychom přežili příštích jedenáct dnů . Náš dnešní cíl je kemp v Rožnově pod Radhoštěm.
Nemáme ujeto snad ani kilometr a už je na světě první závada. Frantovi se hned v prvním kopci utrhnul řetěz. Naštěstí vezeme potřebné nářadí sebou, takže není problém dát řetěz do původního stavu. Naše trasa vede mimo jiné také kolem "stánku zdravé výživy"- neboli Palírny U Jakuba. Ten je ale k našemu sklamání zavřený. Jedeme tedy dále a na Bystrém nás k příjemnému posezení láká hospůdka Na Maraláku. Můžu každému doporučit. Je tam příjemná obsluha a dělají tam výborné bramboráky.
Přijíždíme do Rožnova, kde máme rezervovanou chatku v kempu. Dnes máme štěstí, protože funguje i bazén.
Příjemně osvězeni, jdeme na zasloužené pivo a k tomu nám hraje živá hudba.
Dnes je pátek a naše 140 km. dlouhá trasa nás zavede do vinářské obce Čejkovice, kde se zítra, to je v sobotu, otevírají vinné sklepy.Pro nás to bude letos už třetí ročník.
Ale abych nepředbíhal. Ráno odjíždíme z kempu a záhy se objevuje druhá závada. Tentokrát na mém kole. Levý pedál se začíná zadírat. To není dobrá zpráva. Doufám, že po cestě narazíme na cykloservis. A máme štěstí. Ve Valašském Meziříčí je cyklo prodejna hned u cesty. Ochotný prodavač se hned nabídne, že pedály vymění za nové. Vadný pedál sice zpočátku vzdoruje a nechce povolit, ale akce je nakonec úspěšná a my můžeme pokračovat dále.
Ubytování máme dnes zajištěné ve Starém Podvorově. Pro jistotu se ale telefonicky domlouváme s majitelem penzionu ještě po cestě. K překvapení nás všech nám sděluje, že klíč bude na okně, a že se máme ubytovat sami. Tento zvláštní přístup nás překvapil, ale kupodivu to tak opravdu funguje.
V místní hospůdce Na hřišti na nás už čeka kamarád Jirka, který pojal trasu z Českého Těšína po svém. Ale hlavně, že jsme se sešli.
V sobotu se probouzíme do deštivého rána. Ještě, že nemusíme dnes šlapat na kole. Za chvíli ještě dorazí Bohdan s Jirkou II. Ti ale přijedou autem.
Do 4 kilometry vzdálených Čejkovic, se dopravujeme autobusem.
Zřejmě proto, že pořád ještě prší, není účast moc valná. Zakoupíme vstupenky a s degustační skleničkou a mapkou jdeme ochutnávat. Jako první příjde na řadu pálenice a pak postupně 20 sklepů. Z toho nepřeberného množství vzorků se nám začíná točit hlava. Ale musím říct, že příjemně.
Celá akce končí, už tradičně na nádvoří templářské tvrze, kde nám k tanci i poslechu hraje cimbálová muzika Morava.
Jakoby tam někde v dálce ještě doznívá zvuk houslí a my už se probouzíme do slunečného rána. Dnes bychom se měli setkat s naší kamarádkou Růženkou z Bratislavy. Zajistila nám ubytování asi 20 kilometrů od Bratislavy v Čunove, v botelu Modrá Čajka. Byli jsme domluveni, že se cestou z Čejkovic někde potkáme. A ani jsme netušili, že to bude tak brzy. I se svým kamarádem Rudou přijela do Lanžhota. Ruda je opravdu svérazný a zajímavý chlapík. A hlavně cyklista tělem i duší. Ruda je hlavním organizátorem cyklo klubu Apollo v Bratislavě. Jak nám také později prozradil, jeho výčetka ročně ujetých kilometrů se šplhá až někde ke 30 tisícům. A to není žáden překlep.
Ruda nás ale opouští a my pod vedením Růženky pokračujeme až do Bratislavy. Ubytování a s ním spojené služby nemají chybu.
A po ujetých 140 kilometrech se už všichni těšíme do postele.
Někdo zapomněl zastavit vodu. Je můj první dojem, když jsem se ráno probudil. Když to ale trvá déle, uvědomuji si, že to není z koupelny, ale že spíme na vodě. Dneska by měl dorazit ještě kamarád Jožko. Jelikož ještě včera zařezával v práci a přijel večer. Nocleh si zařídil u rodiny v Bratislavě.
Jožko opravdu přijíždí v 9:00, jak bylo domluveno.
Kousek od našeho "vodáckého" příbytku se nachází "stredisko vodných športov". Umělý kanál s divokou vodou. To stojí za prohlídku.
Dnešní den máme v plánu poznat okolí Bratislavy. Samozřejmě s naší průvodkyní Růženkou.
Jožko nám ale trochu mění plány. Tvrdí, že v sousední maďarské vesničce Dunakiliti, se nachází "průmyslová zřícenina". Hať Dunakiliti jež je součástí vodního díla Gabčíkovo - Nagymaros a Maďarsko jej nikdy neuvedlo do provozu.
Problém ale je, že se nám nedaří najít tu správnou cestu. Tak nakonec rezignujeme. Kromě Jožky. Ten se rozhodl, že to jen tak nevzdá a tak se naše cesty rozcházejí.
My se vracíme zpátky do Čunova. K naší malé skupince se ještě připojuje Růženčina kamarádka Věrka. Společně máme namířeno do Malých Karpat, na Biely Križ. Myslíme si, že by to mohlo být zajímavé zpestření. Ale mezi tím, než projedeme Bratislavu, doba pokročila a nám už nezbývá dost času na to, abychom Biely Križ absolvovali. Takže končíme v bratiskavském horském parku, na železné studničke.
Než dojedeme zpátky do Čunova, je už tma. Dnes máme o večerní program postaráno. V letním bufetu "Obrátka" , což je nedaleko našeho bydlení, je dnes oficiální ukončení léta s diskotékou. Růženka nás všechny zve. Tanečních kreací se dobrovoně vzdáváme, ale posezení u Topvaru nemůžeme odmítnout.
Dnes je úterý a opět krásný slunečný den. Náš dnešní cíl je Komárno. Opouštíme Modrou Čajku a loučíme se s Růženkou. Jelikož jsme domluveni s Jožkem v 10:00 v Gabčíkovu, jedeme jak o závod. Cyklo stezka kolem dunaje nemá chybu. Jenže nám to komplikuje poměrně silný protivítr. S vyplazeným jazykem přijíždíme do Babčíkova o půl 11, abychom zjistili, že tu Jožko ještě není. Ten s vypětím všech sil dorazil až těsně před 12. Takže si mezitím máme možnost prohlédnout vodní dílo Gabčíkovo, včetně plavebních komor. V kompletním složení pak pokračujeme do obce Gabčíkova.Vybíráme si z několika restaurací, abychom si dali něco k snědku. A vybrali jsme tu nejhorší možnou. Teda, ne, že by restaurace, ale ta obsluha. Tak neochotnou a protivnou servírku jsem ještě neviděl. Ta nám zkazila i chuť k jídlu. Možná jsme měli doma více pilovat maďarštinu. Pak by asi byla vlídnější.
Cestou dostáváme příznivou zprávu od druhé skupiny, která mezitím dorazila do Komárna. A dokonce nám rezervovali i bydlení v ubytovni Perla za 10 euro na osobu. Naše společné zážitky máme možnost večer probrat v nedaleké restauraci, kde jsme jedinými hosty. A paní vrchní se nakonec ani nemůže dopočítat. Tolik piv za jeden večer se tam asi nikdy nevypilo.
Ve středu nás čeká náš vytýčený cíl - Budapešt. V Komárom nejdříve hledáme obchod, kde bychom zakoupili mapu. Hned zjišťujeme, že největší problém tady bude jazyková bariéra. V místním knihkupectví se nám nakonec daří mapku sehnat. Ta je vodítkem pro naši další orientaci v Maďarsku. Jedeme po silnici č. I. přes Tatu a Tatabanyu. Zpočátku je provoz minimální. Ale s rostoucím počtem kilometrů přibývá i aut na cestě. A to je známka, že se blížíme k maďarské metropoli. Dneska musíme hlavně vyřešit nocleh. Protože nemáme dopředu nic zajištěné. Na mapě jsou zaznačené dva kempy. Jenže najít je ve skutečnosti, je dost velký oříšek. Po chvíli hledání, kdy provoz začíná houstnout a orientace v mapě je čím dál složitější, Jožko rezignuje a vydává se na vlastní pěst do Budapeště. Tam má údajně sestřenici. My se tedy vydáváme hledat kemp. A doufáme, že tam nějaký nocleh seženeme. Po složité anabázi se nám to nakonec daří a přijíždíme do prostoru, který je sice označován jako kemp, ale nám to tak vůbec nepřipadá. Na recepci se lámanou němčinou snažím vysvětlit paní, že bychom potřebovali přespat. Jenže zjišťujeme, že pokud nemáme stan, nebo karavan, nemáme šanci. Venku se za chvíli začne stmívat a my bez noclehu. Vedle recepce je přístřešek a pod ním dřevěnné lávky a stoly. A venku ještě není zase tak zima. Takže se psychicky připravujeme na to, že z nás budou dneska bezdomovci. Objednáváme si pivo a pravý maďarský guláš. A musím říct, že lepší jsem ještě nejedl. Tak aspoň něco, říkáme si. Chystáme se k objednávce dalšího piva a paní recepční a vrchní v jedné osobě, nám kromě piva, také přináší i dobré zprávy. Že pokud bychom chtěli, bylo by ubytování v centru Budapeště za 45 euro. To si snad dělá srandu, pomyslel jsem si. Ale paní nás uklidňuje, že ta cena je za 3 osoby.
S mapkou v ruce, kde máme zakreslenou ulici a číslo domu, se vydáváme do víru velkoměsta. A protože už je skoro tma, je nám jasné, že to nebude jednoduché. A taky že ne. Ale zase na druhé straně, máme možnost pozorovat večerní Budapešť. A stojí to opravdu za to. Na druhé staně Dunaje, přímo na proti, máme možnost pozorovat asi nejrozsáhlejší budovu Maďarska, parlament. Tato monumentální stavba postavena v neogotickém slohu čítá údajně 691 místností, na délku měří 268 m. a jeho nejvyšší věž dosahuje 96 m. To vše je dokresleno působivým osvětlením. No je se na co koukat.
Ale my jsme zatím někde v půli cesty k našemu bydlení. S baterkou v ruce zkoumáme na mapě názvy ulic a porovnáváme je ze skutečností. No konečně!!! Ulici jsme našli. Teď ještě ten barák.. Na železné bráně, která je obrostlá živým plotem, čteme nápis totožný s tím, co máme v mapě. Kiss Gellert Vendégház. "Jo, je to ono". Sice je devět večer, ale domácí nás bez problémů ubytuje za smluvenou cenu. A my vysušení, jak tresky, jdeme do místní hospůdky ochutnat maďarské pivo. Bylo to dneska tak trochu vzrušo. Ale nakonec vše dobře dopadlo a bude aspoň na co vzpomínat. Dnes jsme ujeli 120 kilometrů.
Je čtvrtek a my se chystáme na další etapu. I když by určitě stálo za to, zůstat tady déle a prohlédnout si toto nádherné město. Ale časově bychom to nestihli. Jedině vlakem. Ale tahle varianta nepřichází v úvahu. Jedině v krajní nouzi. A ta ještě nenastala.
Nějakou chvíli trvá, než se zase vymotáme z centra města. Značená cyklostezka nás vede z města ven. Její kvalita není nějak valná, ale my doufáme, že se neztratíme. Cestou ještě pro jistotu zastavujeme a ujišťujeme se, že jedeme zprávně. Chceme navštívit malé ale významné město na severu Maďarska, Visegrád. K tomuto městu se váže událost z roku 1991, kdy se zástupci ČFSR, Maďarska a Polska dohodli o spolupráci při vstupu do EU. Vznikla tzv. Visegrádská dohoda.
Tam se také potkáváme s druhou skupinu. Je to neuvěřitená náhoda. Jako bychom to naplánovali. Kluci zrovna hledali přístav, odkud zítra pojedou lodí do Bratislavy. A my máme dobrý důvod si udělat přestávku a dát si jedno orošené. Ještě společné foto a pokračujeme do Estergomu a Štůrova. I když jsme už vlastně na Slovensku, vůbec nám to tak nepřipadá. Všude kolem je slyšet maďarština
Je zhruba poledne a čas k obědu. Na náměstí zkoumáme, kde bychom se najedli. Ale ještě je tady otazník, který musíme vyřešit nejdříve. Kde budeme dneska nocovat. Včera jsme málem spali pod širákem. Ale to nám snad dneska nehrozí. Tady na Slovensku přece nemůže být problém najít ubytování. Ale pro jistotu se jdeme zeptat do infocentra. Pracovnice "íčka" sice není moc ochotná, ale nakonec nám ukazuje mapu, kde jsou zaznačeny všechny kempy a jejich provoz. Nejblíže jsou Želiezovce. Provoz je tam celoroční, takže není co řešít. Jdeme se najíst. Halušky nevalné chutě nám sice náladu moc nezvedly, ale co se dá dělat. No co, večer si zpravíme chuť. Ubytujeme se a zajdeme na něco dobrého. To je naše představa. Ale to ještě netušíme, jak se ta naše představa bude lišit od skutečnosti.
Ani ve snu nás nenapadlo, že budeme dneska řešit úplně stejný problém, jako včera. Jelikož kemp v Želiezovcach je z nepochopitelných důvodů zavřený, hledáme náhradní variantu. Jenže sehnat tady ubytování je nadlidský výkon. Když nepočítám místní penzion Eden, kde stojí dvoulůžkový pokoj 50 euro. A to se nám zdálo přehnané. Spoléháme tedy na poslední možnost. Ptáme se v místních hospodách. Bohužel nic. Tak dneska to fakt vypadá na to, že budeme nocovat někde na louce. Už se pomalu stmívá. Nasazujeme reflexní vesty a zkusíme ještě popojet dále. Noční jízdu se nám ale absolvovat nechce. Další dědina jsou Šarovce. Poslední pokus. Na obzoru je hospoda. Povedlo se. Teda alespoň je naděje. Dostáváme tip na možné ubytování na místní benzince. Už je skoro tma. Slečna na benzince o žádném ubytování neví. Ale asi vypadáme dost zoufale. "Moment, zeptám se majitele". Dává nám ještě naději. Po chvíli se objeví zmíněný pán a nabízí nám nocleh v budově areálu benzinky. Není to sice žáden Hilton, ale máme střechu nad hlavou a funguje dokonce i sprcha. Za pět euro se to dá.
Ráno je zataženo a po chvíli začíná i trochu pršet. Jsme rádi, že jsme nemuseli trávit noc někde v lese. Ale Franta si libuje. Konečně se bohové slitovali a poslali mu jeho vytoužené počasí.
Nový Tekov je místo, kde by měl bydlet Frantův kamarád z vojny. Franta ho sice od té doby neviděl, ale třeba tady ještě bydlí. Ptáme se místních, ale nakonec zjišťujeme, že už se odstěhoval. Takže zůstane jen u vzpomínek. A my pokračujeme kolem JE Mochovce do Zlatých Moravcov, Topolčianek.
Zašíná cím dál víc pršet. Už jsme celkem promočeni a hladoví. Pizzerie v Oslanech, přímo u cesty nám nabízí úkryt před deštěm. A za chvíli už máme před sebou obří talíře s pizzou. Porce jsou tak velké, že máme co dělat, abychom je spořádali. Ještě asi tak 20 kilometrů a jsme v Bojnicích. A právě tam hodláme dneska přespat. Poučení z posledních dnů, kdy jsme na poslední chvíli horko těžko sháněli nocleh, neponecháváme dneska nic náhodě a snažíme se najít něco už před Bojnicema. Po několika nezdárných pousech se nám nabízí, na první pohled slušné ubytování v soukromí, "Petro" v Opatovcích nad Nitrou, kousek od bojnického zámku. S majiteli se domlouváme na ceně, ale myslím, že je rozhodnuto. Začínáme vybalovat věci. Jako první otevřu malou trojúhelnikovou brašničku v rámu a v tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Nevidím tam peněženku, která tam má své místo. Mám tam všechny poníze, kartu a taky doklady. Prohledávám postupně a několikrát všechny možné i nemožné místa. Ale marně. A mě napadá jediná možnost. Zapomněl jsem ji v pizzerii v Oslanech. To bylo také poslední místo, kde jsme byli. Jestli je to tak, je mizivá naděje, že tam ještě bude, uvažuji. Pán majitel byl tak laskavý, že nám zjistil telefonní číslo. Naštěstí jsme si totiž vzali účtenku, na které byla adresa. S pramálou naději vytáčím tel. číslo pizzerky. A na druhém konci zazní, v tu chvíli pro mě neuvěřitelná věta. " Vy stě si tuna zabudol peňaženku". Poctiví lidé ještě existují. Nedokáži dost dobře popsat moje pocity. A jsem odhodlaný, že si pro ni zajedu i v dešti. Ale pán majitel penzionu se nabídl, že mě tam zaveze autem. Tímto ještě jednou panu Bartušovi děkuji.
A večer to jdeme oslavit do místní hospůdky.
Ráno se nám moc nechce z postele. A vychutnáváme si, pro nás luxusní bydlení. Venku se prohánějí šedivé mraky, které nevěští nic dobrého. Ale my moc na vybranou nemáme. Musíme pokračovat dále. Po snídani balíme věci, loučíme se s majiteli a vyrážíme, směr Rajecké Teplice. To je totiž náš dnešní cíl. Cestou děláme malou zastávku u bojnického zámku a pak v Nitranském Pravnu, na kafe a zákusek. Před náma je totiž prudké stoupání na Fačkovské sedlo. Pomalu ukrajujeme metr za metrem. Ale dává nám to pořádně zabrat. Konečně jsme na hoře. V Salaši Klak si dáváme oběd. Musíme dobít baterky. Dobrá zpráva je, že teď už to bude jenom z kopce. Zhruba 16 kilometrů do Rajeckých Teplic. Dneska budeme pro změnu spát v kempu " Slnečné skaly " Zjišťujeme, že nedaleko kempu je hospoda s televizí. Dnes je totiž veledůležitý fotbalový zápas se Slovenskem. A to si nemůžeme nechat ujít. Vůbec nevadí, že jsme v hospodě v menšině. Vlastně jsme tam jediní tři češi. Ale zápas se pro nás nevyvíjí moc nadějně. A tím se pomalu a jistě vytrácí naše naděje na postup. Ale takový je sport. A na zpáteční cestě do kempu ještě probíráme důvod dnešního neůspěchu.
Dnešek je ve znamení návratu domů. A zdá se, že i počasí nám bude přát. I když je poměrně zima, svítí slunko. V Žilině už ale po slunku není ani památka. Citelně se ochladilo a já na sebe navlékám zimní doplňky. Začíná dokonce i pršet. Ale není už to daleko. To už musíme dojet.
Na Slovensku se musí, na rozdíl od nás, jezdit mimo obec v přilbách. A slovenští policajti to důsledně kontrolujou. Peťa s odůvodněním, že mu je zima na hlavu, jede v čepici a přilbu má v brašně. A to se mu málem nevyplatilo. Před Čadcou číhají muži zákona. Možná je štěstí, že jsou na druhé straně. Ale neodpustí si poznámku, "za toto je pokuta desať euro" Peťa to radši neriskuje a nasazuje si přilbu.
Dneska je opravdu zima. Nebylo by špatné si dát něco na zahřátí. A tak se v Čadci, celí promrzlí zastavujeme v cukrárně. Výborný čaj nás zahřeje a taky trochu sluníčko, které se nesměle dere z mraků. Domů to máme už jen kousek.
Letošní cyklotrack se myslím povedl. Ujeli jsme celkem 1000 kilometrů a počasí, až na malé vyjímky vyšlo skvěle. Zažili jsme nejedno dobrodružství a poznali zase něco nového. Ale hlavně, nemuseli jsme řešit žádné zranění, ani větší technikou závadu.
Autor: Václav Hus, František Gogol, Peťa Zelina
foto je zde: