Napříč Amerikou na kole II

1.díl je Přesun na opačný konec ostrova

Po absolvování prvních téměř dvou týdnů v sedle kol na ostrově svobody zjišťujeme, že tu asi nezvládneme najet tolik, kolik jsme si mysleli. Důvodů je více – hodně velká horka, kdy mnohdy několik hodin denně se schováváme ve stínu. Občas nás trápí horší kvalita silnic a v neposlední řadě se projevuje nedostatek tréninku předem, neboť zima nám to moc v Evropě nedovolila. A tak se rozhodujeme, že se na opačnou stranu ostrova přesuneme autobusem a další dva týdny uděláme nějakých okruh tam a podle toho kam dojedeme, tak odtamtud se zase nějak vrátíme do Havany. Kupujeme si tedy lístek za cca 1000 kč na noční autobus společnosti Viazul z Havany do Santiago de Cuba a během 14 hodin se přesouváme mnoho set kilometrů na jih. Cesta komfortním autobusem byla bez problému a i transport kol byl v pohodě. Museli jsme jen sundat brašny, oddělat přední kolo, sedlo a povolit řidítka.

Jak již bylo zmíněno, improvizujeme a tvoříme na rychlo nové plány. Váháme, zda jet ze Santiaga po stopách našich kamarádů a většiny turistů na JV směr Baracoa nebo někam jinam. Nakonec vítězí touha po něčem novém a trasa povede na JZ směr Chivirico, Pilón, nejjižnější bod Kuby Cabo Cruz, Las Coloradas, Manzanillo a dále uvidíme, kam dojedeme. Než se ale vydáme na tuto trasu, děláme malou zajížďku na pláž Siboney ležící asi 18 km na východ. Zde trávíme nakonec jeden celý den a užíváme si konečně poprvé moře.

První dva týdny se nám nějak vyhýbaly. Nebo možná my jim. Byly jsme na dvou, ale tam se ani koupat nedalo. Moře nebylo nic moc, pláže nehezké skalnaté a tak jsme se ani nekoupali. První pláží tak pro nás byla až Siboney. Tady to bylo celkem fajn, lidí akceptovatelně, ale přece jen, krásné kubánské pláže na nás čekali až o kus dále a to na minimálně obydleném a nulově turisticky navštěvovaném pobřeží mezi Chivirico a Pilón. To byla nádhera…průzračná voda, půlkruhovité pláže se skalními útesy, někdy plno oblázků, někdy krásný písek, prostě koupací paráda každý den někde jinde. A nejlepší na tom bylo, že nikde nebyl nikdo. Celá tahle nádhera byla jen a jen pro nás. Později jsme ještě navštívili už známější pláže Las Coloradas a vyhlášené Varadero. I když to pláže byly hezké, nikde už to nemělo to panenské kouzlo ráje bez lidí… .

Z hlediska vegetace nás zaujaly hlavně krásné skalní kaktusy, které jsme viděli mezi městečky Chivirico a Pilón. Mnohé z nich kvetly, opravdu krása. Samozřejmě stejně jako každý Evropan, tak i my jsme obdivovali lesy a plantáže palem, kterými byly porostlé nejen roviny, ale i rozsáhlé svahy hor.

Divokou zvěř jsme na Kubě téměř nepotkali. Hodně často jsme ale vídávali mnoho supů kroužit nad krajinou a občas jsme měli i štěstí vidět tyto ne moc hezké dravce zblízka.

Nejsilnějším zážitkem bylo ale pozorování a kličkování mezi tisíci velikánských krabů, kteří křižovali vozovku. Něco podobného jsme nikdy neviděli. Krabi různých barev o velikostech až 30 cm lezli po útesech, po cestách, po okolních skalách, loučkách, v křoví, no prostě všude. A to mnohdy i třeba 400 výškových metrů nad mořem a třeba i kilometr daleko od moře. A my museli neustále mezi nimi kličkovat a dávat pozor, abychom je nepřejeli. Samozřejmě projíždějící auta tento problém neřešila a proto všude na cestě byly další stovky mrtvých a přejetých krabů a hodně to zapáchalo. Zbytky krabů požírala občas volně pobíhající prasata domácí. Takovýchto podobných několika kilometrových úseků jsme museli absolvovat několik a mnohdy už to bylo tak nepříjemné, že běhal mráz po zádech.

O městech jsme se již zmiňovali minule. Na vesnicích je tomu úplně jinak a je to ještě zajímavější. Žádné pravidelné a přesné spoje v podstatě neexistují. Sice je státní i soukromá doprava, ale nikdy nic plánovat nemůžete. Vždy se čeká, až něco přijede. A mohou to být i hodiny, co jsme si i vyzkoušeli později. Občas potkáte klasické autobusy, ale většinou se jedná o po domácky přestavěné náklaďáky a mnohdy se jezdí přímo na korbě náklaďáku. Ještě zábavnějšími dopravními prostředky jsou traktory, které za sebou táhnou vlečku a ta je přecpaná cestujícími, kteří tam jen stojí a sotvaže nevypadnou.

Kvůli nedostatku nafty platí na Kubě zákon a povinnosti zastavování soukromých vozidel, která musí nabrat kohokoli, kdo jede tím stejným směrem. Mnohdy na toto dohlížejí státní zaměstnanci, kteří koordinují tento „vynucený autostop“. Jojo, na ostrově svobody je možné opravdu vše. Ale nápad to je výborný, aspoň auta jezdí vytížená a šetří se příroda!!!

 

Snad každý Kubánec zná Československo. Mnozí za komunismu u nás studovali či pracovali. Několik takových jsme náhodně potkali a kupodivu uměli někteří ještě i po 20-30 letech dobře česky.

S českými či československými výrobky se setkáte na Kubě také často. Nejvíce jsou vidět Škodovky Fabia a Octavia, dále jsou oblíbené staré Tatry na těžbu dřeva atd.

Celá ekonomika je postavena na produkci cukrové třtiny, vyhlášených doutníků a v poslední době také na cestovním ruchu ve vyhrazených komerčních zónách jako Varadero. Úspěch tohoto systému, který si může dovolit dotovat kompletní zdravotnictví na vysoké úrovni, velmi kvalitní školství, důchody atd., kdy lidé opravdu neplatí téměř nic a třeba i na elektřinu a vodu jen lehce přispívají, je zaobalen v tom, že stát vlastní téměř vše a všude všem zaměstnancům dává minimální mzdu, která se pohybuje kolem 250-350 pesos cubano = 8-12 EUR za měsíc. A za tyto peníze si Kubánec nemá šanci koupit téměř nic…neboť třeba nejlevnější televize se dá koupit za 120 EUR nebo obyčejný šampón či sprchový gel stojí 1-2 EUR v přepočtu. Stát tedy lidem jakoby dává vše zadarmo, ale v reálu si lidé vše tvrdě zaplatí sami, neboť státní podniky jim nedávají žádné peníze…. . Např. Kubánec ve státním podniku vyrábějícím doutníky udělá sám denně cca 120 kusů doutníků. Jeho měsíční plat se rovná prodejní ceně necelých 2ks doutníků. To se to státu ale skvěle funguje… .

Soukromé podnikání na Kubě téměř neexistuje. Jsou malé výjimky jako třeba ta soukromá ubytovací zařízení „casa particulares“ či malinké dopravní firmičky. Ti všichni ale platí šíleně vysoké daně, jsou pod silným úředním dohledem a nemají to jednoduché.

Měli jsme možnost navštívit jednu ze 33 fabrik na výrobu doutníků. Byla to nesmírně zajímavá exkurze, kde jsme zjistili, že celý proces je veliká a přísně střežená věda. Třeba některé listy se suší i několik let, doutník se skládá z více různých listů atd. atd.

Tahle ikona, modla, symbol a já nevím co vše ještě je nerozlučně spojen se slovem Kuba. Asi žádný státník na celém světě se tak nevryl do historie od druhé světové války jako Fidel Castro. Dokud člověk ale nenavštíví Kubu na vlastní triko, asi nikdy nepochopí, proč vlastně ten Fidel je takovým symbolem a proč ho ti Kubánci tak miluji a proč ustál všechny ty tlaky ze zbytku světa, především ze strany USA. Ani my po měsíci nemůžeme vyřknout nějaký jednoznačný názor či důvod, ale malinko to vše začínáme chápat. Revolucionář Fidel a jeho věrný parťák Ernesto Che Guevara svrhli vládu proevropských a proamerických zbohatlíků, kteří jen plenili a zneužívali Kubu a Kubánce k získávání bohatství. Revolucionáři všechny tyhle cizince vyhnali, vše jim zabavili a rozdali obyčejným lidem. Nechali jim postavit domky místo chatrčí, postavili silnice, do domácností zavedli elektřinu, postavili školy a nemocnice, začali všechny lidi vzdělávat a hlavně eliminovali rasismus a postavili všechny lidi na stejnou úroveň. Tohle mělo ohromný úspěch a i přes mnohé věci, které pak nevyšly či byly špatné, Fidel a jeho revoluce je stále považována za to dobré.

Samozřejmostí je neskutečně silná propaganda, částečná cenzura, zákaz cestování, policejní drobnohled atd. Sochy Fidela, reklamní billboardy s Che Guevarou, cedule s obrazy politiků, revolucionářská a propagandistická hesla na skalách, na domech, na stromech atd. najdete jednoduše všude, kam se podíváte.

Není jednoduché zaujmout k tomu jakékoli stanovisko….to by člověk musel být Kubánec a zároveň Evropan, aby to mohl objektivně zhodnotit.¨

Volné stanování je na Kubě zakázané. Pokud jste v obydlených oblastech, občas jsou hotýlky, ale nejčastěji se můžete ubytovat v již zmiňovaných „casa particulares“. Občas narazíte i na nějaké kempy. Když jste ale v zapadlejších regionech, na nic určitě nenarazíte a pokud nechcete porušovat zákony a zbytečně provokovat, musíte to řešit jako my. Zeptat se u lidí, zda byste nemohli stanovat u nich na soukromém pozemku. Nám v 95% případů vždy vyhověli a tak jsme poznali nejen Kubu jako zemi, ale i její obyvatele s běžnými denními starostmi i radostmi. A to bylo právě to parádní!

Kvalita je velmi různorodá. Všeobecně se dá říci, že cesty jsou na slušné úrovni, ale občas se setkáte s katastrofálním stavem vozovky, kdy po asfaltem už mnoho let není ani památky a vy se drkotáte po písko-štěrko-kamenech…no děs a hrůza. Zase ale naopak můžete jezdit po dálnicích, kde tak jako tak je minimální provoz. Když budete mít štěstí na region, potkáte na cestách denně třeba jen 3-5 aut a to je pak fantastická cykloturistika.

Řidiči jsou všeobecně velmi tolerantní, neboť každý Kubánec je také cyklista a tak se chovají na cestě velmi ohleduplně.

Ani tohle se nám nevyhnulo. Jednoho dne se probouzíme a Renča má najednou na sobě velké množství červených teček až boláčků a my nevíme, co to je. Strašně ji to svědí až bolí. Snad to jsou jen nějaké štípance, ale na komára to nevypadá. Druhou možností, co by to mohlo být, to jsou neštovice či něco podobného. Dva týdny předtím jsme byli u jedné rodiny, kde jejich holčička takovou nějakou nemoc měla. Váháme, co dál. Nakonec jedeme do nejbližšího městečka a jdeme k doktorovi. Ordinace je malinka, tmavá, ale čistá. Je tam jen sůl a židle a na ní pan doktor. Ten během chviličky říká, že to jsou naštěstí jen štípance od nějakého agresivního hmyzu, jehož jméno neznáme. Renča dostává léky a mast proti alergické reakci na tato bodnutí. S klidnou duší odcházíme, že to není nic vážnějšího. Za návštěvu v ordinaci a ani za léky a mast z lékárny jsme neplatili. Zdravotnictví je na Kubě zdarma. Že by i pro cestovatele? Asi ano… . Zaslíbená to země!

Najeli jsme sice na Kubě jen 1000 km a Kuba je veliký ostrov se spoustou míst, pro nás ale nejhezčím úsekem pro cyklocestování byla rozhodně trasa mezi meěstečky Chivirico a Pilón, která vedla po zcela zapomenuté pobřežní silnici, která se místy až ztrácela a byly dny, že jsme téměř žádné auto nepotkali. Cesta vedla většinou podél moře, někdy rovinkami, někdy hodně do kopců po útesech, ale pořád v nádherné krajině s výhledy jak na moře, tak na hory. Míjeli jsme úplně panenské zátoky, laguny, pláže … nikde nikdo. Po skalách rostly kaktusy, na několika místech lezly tisíce velikých krabů a v izolovaných osadách žili dobrosrdeční a pohostinní Kubánci. I když tato trasa nebyla úplně jednoduchá kvůli horkům, často špatné silnici a velkým kopcům, budeme na nic vzpomínat jako na nejhezčí úsek na jižním půlce naší cyklocesty.

Po uskutečnění cykloúseku na JZ Kuby se začínáme vracet zpět na sever k Havaně a začátek kombinujeme autobusem a stopem. Pak nasedáme na dálkový autobus Viazul a protože nám zbývá jeden den, děláme úpravu programu a na jeden den se zastavujeme ještě ve Varaderu, nejvyhlášenějším letovisku na Kubě. Je to sice zahraniční enkláva a továrna na valuty, ale vše je tu vcelku vkusně situováno a nevypadá to nijak výrazně komerčně. Na tomto 18 km dlouhém poloostrově místy jen 500 m širokém jsou krásné pláže s bílým pískem a průzračnou vodou. Právě tady to vychází na mé třicáté narozeniny a tak si dopřáváme odpočinek, zpestření ve formě pořádného civilizovaného oběda a poslední koupání v Karibiku. Pak už se jen vracíme do Havany, balíme kola do krabic a odlétáme do Mexika.

A co že jsme si z Kuby odvezli? Spoustu pěkných zážitků, vzpomínek na fantastické a pohostinné obyčejné Kubánce ze zapadlých vesniček, plno nádherných fotozáběrů atd.

Pokud byste se mě ale zeptali, zda se mi tam líbilo a zda bych tam jel ještě jednou, tak odpovím ANO a na duhou část NE. Kuba rozhodně stála za navštívení, ale z mého subjektivního hlediska to není země, kam bych musel jezdit vícekrát. Ještě jednou ale zdůrazňuji, návštěva Kuby stála za to a doporučuji ji každému…je tam totiž strašně moc věci, které člověk musí sám okusit. Krásně to vše charakterizuje podtext z jedné knížky o Kubě, který zní: Kdo neviděl, neuvěří …. Kdo nezažil, nepochopí“!!!

Další reportáže, fotografie a informace o probíhající cykloexpedici napříč Amerikou naleznete na stránkách www.cyklocestovani.cz

 

autor: Martin a Renáta Stillerovi

foto: zde