Napříč Amerikou na kole aneb z komunismu do kapitalismu VIII
Autor: Pavel Zubek <zubek.pavel(at)seznam.cz>, Téma: Speciál, Vydáno dne: 30. 09. 2010Naše téměř pětiměsíční cykloputování po Spojených státech Amerických je součástí půlroční cykloexpedice po americkém kontinentě, jejíž měsíční počátek byl na Kubě a kousíček také v Mexiku.
Na tuto cyklocestu jsme se vydali s manželkou Renčou sami dva, jen na našich kolech, bez podpory jakéhokoli jiného doprovodného prostředku, vstříc všem dobrodružstvím, nástrahám i radostem, které cyklocestování přináší.
Z Las Vegas si to už na kole upaluji sám a Renča mě doprovází velkým terénním autem, které se nám po několika komplikacích podařilo v Las Vegas na 4 dny vypůjčit. V plánu mám každý den urazit nějakých 100 km, tak uvidíme, zda se to zdaří. Hned první den na trase do Pahrumpu musím přes nepříjemný táhlý kopec, ale pak zase na druhé straně čeká výborný sjezd za odměnu. Další den už je tepleji, blížíme se k obávanému Údolí smrti. Začínáme klesat, hodně rychle, teplota stoupá.
Vstáváme ráno ve 4, vyrážíme před pátou ještě za tmy a je neuvěřitelných 38°C. Vzduch se ani nehne. No sauna jako hrom. Po 40 km údolím téměř po rovině dorážíme do Stovepipe Wells, oázy v dolině, odkud se začíná stoupat na Towne Pass. Už svítí slunce, otepluje se a mě čeká 30km do pořádného krpálu. Je to fakt kopec, který snad nekončí, hlavně je pořád rovně nahoru, profil se nemění a stoupá se stále stejně prudce. Je to až ke zblbnutí. No a samozřejmě to ukrutné vedro. V půlce kopce potkávám Francouze a Češku. Krátce si povídáme…nevěřícně nade mnou kroutí hlavami, loučíme se a přejí mi šťastnou cestu. Jakmile odjeli, chci se rozjet…a ejhle! Šlapu do pedálů, kolo stojí. Vůbec jsem se nepohnul. Zkouším to znova. Zase nic, zadní kolo se na náboji protáčí… ! Tak to je průšvih. Renče už to přišlo divné, že tak dlouho čeká a vrací se dolů. OK, no nic, musíme improvizovat. Z auta vyndávám Renčino kolo, nahazuje na něj všechny svoje cyklobrašny a také své sedlo a pokračuji dál na Renčině kole. Moje se tedy poveze k lékaři do Bakersfieldu, kde máme vracet auto. Takže nakonec ještě dobře, že Renča jede tím autem a já mám tak možnost pokračovat na jejím kole. Několik dalších hodin tvrdě dřu do kopce a místy se fakt přemlouvám, abych dále šlapal. Ten nekonečný nudný kopec je fakt hnus. Fyzicky jsem OK, teplo nějak přežívám, ale ta monotónnost stoupání je fakt nepříjemná. Konečně dorážím na Towne Pass, který má přes 1500m. O jééé…to jsem tedy stoupal 1600 výškových metrů. Hlavně, že to mám za sebou.
Towne Pass mám vyšlapaný a čeká mě odměna. 25 km dlouhý sjezd do Panamint Valley. Jenže…zničehonic začíná foukat. A hodně. Všude písek ve vzduchu. No nic, musím rychle dolů. Po pár kilometrech začíná krápat. V jednou místě jsou na cestě v rozsedlině rozházené veliké šutry. Honem pryč, než další slétne dolů. Začíná pršet, lít, provazy deště. K tomu kroupy. Auta už stojí, stěrače jim nestíhají. Neváhám a upaluji dolů. Z cesty se stává řeka, ze všech stran se hrne voda, bahno, písek, kamení i velké kameny. Tak to je ta blesková povodeň, o které jsme jen zatím slyšeli. Projíždím, procházím, brodím… . Je to na jednu stranu dobrodružství, na druhou trošku šílenost. Renče nezbývá, než mě následovat. Ostatní ale vyčkávají. Po pár kilometrech se dostáváme do doliny, bouře utichá a na druhé straně doliny není na cestě ani kapka. Tam vůbec nepršelo. Do Panamint Springs přijíždíme špinaví, mokří a plní dobrodružných zážitků. Měli jsme kliku, projeli jsme. Za Renčou projeli ještě asi další dva odvážlivci a pak byla silnice už neprůjezdná. Auta se tam zasekla a policie to celé odřízla a na mnoho hodin uzavřela, než voda odteče a silnice se vyčistí od těch nánosů. V dolině z bouře vzniklo jezero cca 1,5 x 1 km veliké, co ani místní nepamatují. Kdo by také čekal bleskovou povodeň v poušti a v srpnu na okraji Údolí smrti!
Podél východní strany Sierra Nevady šlapeme několik dní rovinami i přes nekonečné kopce překrásnou scenerickou krajinou plnou horských jezer a jezírek, až dorážíme na zajímavé jezero Mono Lake, kde je možné na břehu spatřit krásné kamenné útvary – tufy. U jezera nocujeme u dvou starších cyklistů, kteří nás k sobě pozvali. Příjemné setkání.
Celkem jsme viděli medvěda třikrát. Prvně to bylo kousek před vrcholem sedla Tioga Pass uprostřed divočiny. Šlapali jsme do kopce a najednou Renča volá: „Hele, medvěd přeběhl přes cestu“. Nevěřil jsem ji a říkal jsem ji, že se jí to asi zdálo. Pak ale koukám do okolních luk a lesa a najednou ho též vidím, jak si to krásně peláší pryč. Byl to krásný pohled na tohoto divokého vládce Yosemitského národního parku. Naše druhé setkání s medvědem černým bylo v noci přímo v kempu, kdy proběhl kousek od našeho stanu pronásledován rangery, kteří se ho snažili odehnat pryč od stanů. Třetí setkání bylo nejbližší a to když středně velké medvídě přecházelo vozovku a moc se aut nebálo. Tak jsme si ho mohli zblízka prohlédnout, než zase pak uteklo do houštiny. Naše zážitky ze setkání s medvědem jsou tedy pozitivní a jsme za to rádi. Ne všichni mají takové štěstí.
Z Tioga Pass si to spokojeně šlapeme dva dny nádhernou krajinou kolem fotogenických žulových monolitů a modrých jezer a postupně klesáme do Yosemite Valley, kde nás čeká další pecka. Vlastně hned dvě pecky. Již z kraje Yosemite Valley je k vidění legendární El Capitan, nejvyšší žulový monolit světa, jehož stěna je vysoká 1000m a láká od nepaměti horolezce z celého světa. Dále za ním se tyčí Half Dome, hora, která bude naším cílem další den. První den v Yosemitském údolí trávíme projížďkami a krátkou vycházkou na Columbia Rock. Druhý den vyrážíme pohodově na 13 hodin dlouhý trek na Half Dome s převýšením kolem 1500m. Celkem makačka do kopce a v závěru se zpestřením v podobě popolézání na řetězech po hladké skále. Počasí je fantastické a tak na vrcholu trávíme asi dvě hodiny a stavíme tam největšího kamenného mužíka. Má přes dva metry. Takže pokud tam někdy někdo budete a uvidíte ho, vzpomeňte si na nás. Další dny trávíme procházkami kolem vodopádů a pak se přesouváme do vzdáleného údolí Mariposa Grove, kde rostou sekvojovce obrovské. Tyhle úchvatné stromy fakt stály za tu naši námahu skrz hory a doly došlapat sem. Procházíme se zde několik hodin a nechce se nám odtud. Tihle zelení velikáni jsou fakt něco úžasného. A to ještě nevidíme ty největší, které se nacházejí v dalším národním parku, který je už ale mimo naši trasu.
USA – kolmo do Údolí smrti a Yosemite
Trasa
V této reportáži projedeme na kolech dalších mnoho kilometrů a podíváme se na nejnižší bod Spojených států Amerických a zároveň si to vyšlápneme na nejvyšší silniční sedlo Kalifornie. Ano, řeč je o bájném Údolí smrti s místě zvaném Badwater, kde nadmořská výška je -86m, tedy pod hladinou moře. Odtud pak budeme muset vyšlapat přes mnohé další kopce až na sedlo Tioga Pass do nadmořské výšky 3031m. Na jedné straně na nás čekají teploty přesahující 50°C, na straně druhé výrazné ochlazení a možná i sníh. K tomu všemu nekonečná stoupání, ale naopak také stovky kilometrů fantastickou přírodou. Rozhodně je na co se těšit.
Z Las Vegas do Death Valley
Z Las Vegas si to už na kole upaluji sám a Renča mě doprovází velkým terénním autem, které se nám po několika komplikacích podařilo v Las Vegas na 4 dny vypůjčit. V plánu mám každý den urazit nějakých 100 km, tak uvidíme, zda se to zdaří. Hned první den na trase do Pahrumpu musím přes nepříjemný táhlý kopec, ale pak zase na druhé straně čeká výborný sjezd za odměnu. Další den už je tepleji, blížíme se k obávanému Údolí smrti. Začínáme klesat, hodně rychle, teplota stoupá.Údolí smrti – do horoucích pekel
Do Údolí smrti přijíždíme od východu přes Death Valley Junction, poslední oázu před národním parkem, spíše tedy národním peklem! Death Valley nás vítá krásnými barevnými masivy. Je stále se na co koukat. Kilometry ubíhají a my jsme téměř na dně. Děláme asi 35 km dlouhou odbočku na místo zvané Badwater, které je nejnižším místem v celých USA. Někde se dokonce uvádí, že snad v celé Americe. Je totiž 86 metrů pod hladinou moře. Je tu obrovské vyschlé solné jezero plné solných útvarů, takových vykrystalizovaných čtverců. A právě tady na trase mezi oázou Furnace Creek a Badwater se dozvídáme o dnešní teplotě ve stínu….prý je plus 51°C. Tak to je fakt mazec! To bych vůbec neřekl. Jede se mi velmi dobře, žádné problémy. Až jsem překvapen. Ale asi za to může hlavně dobrá aklimatizace z předchozích vyprahlých oblastí jako Mohavská poušť atd. Ve Furnacek Creek chceme nocovat. Nejlevnější pokoj za 140,- USD je vyprodán. Už mají pokoje jen za 200,-USD. Ta cena nás poráží… . Spát ovšem v těchto horkách se ale také nedá. Vždyť bych se vůbec nevyspal a další den nikam nedojel. A protože nás čeká další náročný den, rozhodujeme se pro ten motel. Klimatizace na pokoji jede na maximum. Ze studeného kohoutku teče teplá voda a z teplého vařící voda. To je tedy rozdíl. Spí se nám ale výborně.
Z Údolí smrti – sice z pekel, ale vyhráno není!
Vstáváme ráno ve 4, vyrážíme před pátou ještě za tmy a je neuvěřitelných 38°C. Vzduch se ani nehne. No sauna jako hrom. Po 40 km údolím téměř po rovině dorážíme do Stovepipe Wells, oázy v dolině, odkud se začíná stoupat na Towne Pass. Už svítí slunce, otepluje se a mě čeká 30km do pořádného krpálu. Je to fakt kopec, který snad nekončí, hlavně je pořád rovně nahoru, profil se nemění a stoupá se stále stejně prudce. Je to až ke zblbnutí. No a samozřejmě to ukrutné vedro. V půlce kopce potkávám Francouze a Češku. Krátce si povídáme…nevěřícně nade mnou kroutí hlavami, loučíme se a přejí mi šťastnou cestu. Jakmile odjeli, chci se rozjet…a ejhle! Šlapu do pedálů, kolo stojí. Vůbec jsem se nepohnul. Zkouším to znova. Zase nic, zadní kolo se na náboji protáčí… ! Tak to je průšvih. Renče už to přišlo divné, že tak dlouho čeká a vrací se dolů. OK, no nic, musíme improvizovat. Z auta vyndávám Renčino kolo, nahazuje na něj všechny svoje cyklobrašny a také své sedlo a pokračuji dál na Renčině kole. Moje se tedy poveze k lékaři do Bakersfieldu, kde máme vracet auto. Takže nakonec ještě dobře, že Renča jede tím autem a já mám tak možnost pokračovat na jejím kole. Několik dalších hodin tvrdě dřu do kopce a místy se fakt přemlouvám, abych dále šlapal. Ten nekonečný nudný kopec je fakt hnus. Fyzicky jsem OK, teplo nějak přežívám, ale ta monotónnost stoupání je fakt nepříjemná. Konečně dorážím na Towne Pass, který má přes 1500m. O jééé…to jsem tedy stoupal 1600 výškových metrů. Hlavně, že to mám za sebou. Blesková povodeň – Flash Floods
Towne Pass mám vyšlapaný a čeká mě odměna. 25 km dlouhý sjezd do Panamint Valley. Jenže…zničehonic začíná foukat. A hodně. Všude písek ve vzduchu. No nic, musím rychle dolů. Po pár kilometrech začíná krápat. V jednou místě jsou na cestě v rozsedlině rozházené veliké šutry. Honem pryč, než další slétne dolů. Začíná pršet, lít, provazy deště. K tomu kroupy. Auta už stojí, stěrače jim nestíhají. Neváhám a upaluji dolů. Z cesty se stává řeka, ze všech stran se hrne voda, bahno, písek, kamení i velké kameny. Tak to je ta blesková povodeň, o které jsme jen zatím slyšeli. Projíždím, procházím, brodím… . Je to na jednu stranu dobrodružství, na druhou trošku šílenost. Renče nezbývá, než mě následovat. Ostatní ale vyčkávají. Po pár kilometrech se dostáváme do doliny, bouře utichá a na druhé straně doliny není na cestě ani kapka. Tam vůbec nepršelo. Do Panamint Springs přijíždíme špinaví, mokří a plní dobrodružných zážitků. Měli jsme kliku, projeli jsme. Za Renčou projeli ještě asi další dva odvážlivci a pak byla silnice už neprůjezdná. Auta se tam zasekla a policie to celé odřízla a na mnoho hodin uzavřela, než voda odteče a silnice se vyčistí od těch nánosů. V dolině z bouře vzniklo jezero cca 1,5 x 1 km veliké, co ani místní nepamatují. Kdo by také čekal bleskovou povodeň v poušti a v srpnu na okraji Údolí smrti! Opouštíme národní park Death Valley
Z Panamint Springs musíme zase asi 20km do kopce, ale ten už je alpského typu se spoustou zatáček a není takové vedro. A tak si to užívám. Z vrcholu stoupání po chvílí vidíme Sierra Nevadu s nejvyšším velikánem Mt.Whitney. Klesáme prudce do doliny na silnici č.395, kde v osadě Olancha nasedám do auta s tím, že za pár dní tady na kolo zase nasednu. Údolí smrti na nás zanechalo velmi pozitivní dojem. Místa jako Mozaikový kaňon, Mulí kaňon, Artistova paleta nebo písečné duny fakt stály za to. Rádi se sem určitě někdy ještě vrátíme.
U Vojtěchových v Tehachapi
Z Olanchy se přesouváme asi 200 km do Tehachapi k Jardovi a jeho rodince, které jsme potkali dva měsíce zpátky v Capitol Reef a tam jsme dostali jejich pozvání. V Bakersfieldu ještě vracíme vypůjčené auto a řešíme servis mého kola. Amíci nad mým zadním kolem kroutí hlavou a nacházejí řešení. Nám už ale dobře známé. Vyhodit celé zadní kolo. Opravit malý díl je prý dražší a složitější, než celé zadní kolo. Holt, konzumní svět. Taiwanec udělá celé kolo levněji, než by Američan opravil jen dvacetinu kola. Co se dá dělat. Hlavní je, že budeme moci pokračovat dále. U Jardy a Hanky Vojtěchových pak trávíme další 4 odpočinkové dny, povídáme si a čas plyne jako voda. Zůstali bychom i déle, moc příjemně nám tam bylo, ale cesta nás volá a my musíme pokračovat. Hanka nás veze tedy autem do Olancha, kde jsem předtím z kola sesedl a pak už šlapeme zase sami.
Mono Lake
Podél východní strany Sierra Nevady šlapeme několik dní rovinami i přes nekonečné kopce překrásnou scenerickou krajinou plnou horských jezer a jezírek, až dorážíme na zajímavé jezero Mono Lake, kde je možné na břehu spatřit krásné kamenné útvary – tufy. U jezera nocujeme u dvou starších cyklistů, kteří nás k sobě pozvali. Příjemné setkání.Vzhůru do Yosemite přes Tioga Pass
Od Mono Lake stoupáme 18km prudce do kopce přes vyhlášený průsmyk Tioga Pass. Je to průsmyk průsmyků a ani na chvíli nad tím nepochybujeme. Silnice se ostře zařezává do skal a suťových polí a cyklistovi nedá ani na chvíli oddechnout. Najednou jakoby zničehonic se za rohem objeví krásné modré jezero a fantastická zelená krajina národního parku Yosemite. Cítíte se jak v ráji. Ještě pár kilometrů stoupáme touto scenerickou krajinou a dosahujeme našeho nejvyššího místa na celé cyklocestě a tím je 3031m vysoký průsmyk Tioga Pass.
Setkání s medvědy
Celkem jsme viděli medvěda třikrát. Prvně to bylo kousek před vrcholem sedla Tioga Pass uprostřed divočiny. Šlapali jsme do kopce a najednou Renča volá: „Hele, medvěd přeběhl přes cestu“. Nevěřil jsem ji a říkal jsem ji, že se jí to asi zdálo. Pak ale koukám do okolních luk a lesa a najednou ho též vidím, jak si to krásně peláší pryč. Byl to krásný pohled na tohoto divokého vládce Yosemitského národního parku. Naše druhé setkání s medvědem černým bylo v noci přímo v kempu, kdy proběhl kousek od našeho stanu pronásledován rangery, kteří se ho snažili odehnat pryč od stanů. Třetí setkání bylo nejbližší a to když středně velké medvídě přecházelo vozovku a moc se aut nebálo. Tak jsme si ho mohli zblízka prohlédnout, než zase pak uteklo do houštiny. Naše zážitky ze setkání s medvědem jsou tedy pozitivní a jsme za to rádi. Ne všichni mají takové štěstí.Týden v národním parku Yosemite
Z Tioga Pass si to spokojeně šlapeme dva dny nádhernou krajinou kolem fotogenických žulových monolitů a modrých jezer a postupně klesáme do Yosemite Valley, kde nás čeká další pecka. Vlastně hned dvě pecky. Již z kraje Yosemite Valley je k vidění legendární El Capitan, nejvyšší žulový monolit světa, jehož stěna je vysoká 1000m a láká od nepaměti horolezce z celého světa. Dále za ním se tyčí Half Dome, hora, která bude naším cílem další den. První den v Yosemitském údolí trávíme projížďkami a krátkou vycházkou na Columbia Rock. Druhý den vyrážíme pohodově na 13 hodin dlouhý trek na Half Dome s převýšením kolem 1500m. Celkem makačka do kopce a v závěru se zpestřením v podobě popolézání na řetězech po hladké skále. Počasí je fantastické a tak na vrcholu trávíme asi dvě hodiny a stavíme tam největšího kamenného mužíka. Má přes dva metry. Takže pokud tam někdy někdo budete a uvidíte ho, vzpomeňte si na nás. Další dny trávíme procházkami kolem vodopádů a pak se přesouváme do vzdáleného údolí Mariposa Grove, kde rostou sekvojovce obrovské. Tyhle úchvatné stromy fakt stály za tu naši námahu skrz hory a doly došlapat sem. Procházíme se zde několik hodin a nechce se nám odtud. Tihle zelení velikáni jsou fakt něco úžasného. A to ještě nevidíme ty největší, které se nacházejí v dalším národním parku, který je už ale mimo naši trasu.Kudy dále?
Yosemity jsou vlastně naším posledním národním parkem na trase a cyklocesta se pomalu chýlí do závěrečné fáze. Čeká na nás ještě několik set kilometrů západní Kalifornií, několik národních památek a pak cíl – San Fracisco s legendárním mostem Golde Gate.
Další detaily z naší cyklocesty, jako např. zvukové reportáže, fotografie, itinerář atd. naleznete na stránkách http://www.cyklocestovani.cz/
Pozor: premiérové promítání z této cyklocesty proběhne 9.10.2010 na festivalu Cyklocesování, který se koná v rámci prestižních veletrhů Sportlife / Bike Brno. Více o programu na: www.cyklocestovani.cz
autoři: Martin a Renča Stillerovi
foto: zde
první část putování je zde: