Západní Tatry - Bobrovec
Autor: Pavel Zubek <zubek.pavel(at)seznam.cz>, Téma: Turistika, Vydáno dne: 12. 10. 2010Pomalu, ale jistě se stává tradicí, že s kolegyněmi z práce jednou ročně vyrážíme na malý 2-3 denní výlet do hor.Letos je to již 3. ročník.
V pátek ráno po menším technickém problému na autě, kdy po odjištění dětské pojistky na zadních dveřích auta, nešly tyto dveře zavřít, vyjíždíme ve složení Renáta, Marta a já z Třince. V Jablunkově už na nás čeká Janka a tímto je naše čtyřka kompletní. Cesta ubíhá pohodově a rychle.
Tento výlet bereme v pojetí relaxace a odpočinku od všech denních starostí, tak si dáváme na čas a po snídani si ještě dáváme kafíčko se zákuskem. Dnes je venku velmi chladno 6°C, zataženo, ale neprší. Dnes jsme si vybrali tuto trasu : Vápenica (760 m) - Babky (1566 m) - sedlo Predúvratie (1 585 m) - Chata pod Náružím - Vápenica (760 m).
den 1.
V pátek ráno po menším technickém problému na autě, kdy po odjištění dětské pojistky na zadních dveřích auta, nešly tyto dveře zavřít, vyjíždíme ve složení Renáta, Marta a já z Třince. V Jablunkově už na nás čeká Janka a tímto je naše čtyřka kompletní. Cesta ubíhá pohodově a rychle. V obci Bobrovec chvilku hledáme naše ubytování, které jsme si objednali přes internet. Privát Bobrovec poskytuje ubytování pro 8 – 10 osob v klidném a tichém prostředí. Tento malý jednopatrový domeček s 3 pokoji, kompletně vybavenou kuchyňkou, TV, soc. zařízením a dokonce i s podlahovým vytápěním jsme měly samy pro sebe.
Po ubytování se a posezení u kávy se zákuskem, vyrážíme na první túru. Naučný chodník Prosiecká dolina je jedna z nejkrásnějších dolin Slovenska, která má charakter kaňonu. Auto parkujeme v obci Prosiek (600 m.n.m.) u ústí Prosiecké doliny.Modrou turistickou značkou po široké cestě proti proudu říčky Prosiečanka se dostáváme k nejužšímu místu zvanému Vrata. Vrata dostala své jméno podle dvou vysokých stěn stojících proti sobě. Po dřevěné lávce těsně nad potokem se dostáváme do nitra doliny. Po chvilce se dostáváme k další stěně, která vstupuje do protékajícího potoka. Po překonání poměrně strmého úbočí skály pomocí řetězu, připevněného ve skále, pokračujeme po levé straně potoka až k dalšímu přechodu přes říčku do zalesněné časti doliny s názvem Polhora. Pak ještě několikrát vyměníme strany, po vyčnívajících kamenech potoka, který je celkem po několikadenních deštích rozvodněný a přicházíme na rozcestí Vidová. Zde je odbočka do doliny Červené piesky, v jejímž závěru se nachází asi 15 metrů vysoký vodopád stejného jména. Vodopád je nádherný, dokonce přestává pršet a z pod mraků se začíná prodírat sluníčko. Po malé svačinové pauze se vracíme zpět na rozcestí Vidová. Po modré pokračujeme terénem, který se poměrně dosti zvedá a skály se pozvolna znovu začínají sbíhat. Čeká nás úsek zajištěný řetězy a dvěma železnými žebříky, místy dokonce lezeme po čtyřech. Z vrchu se nám otevírá pohled do nitra soutěsky. Pokračujeme ale dále až na travnatou plošinu Svorad (940 m.n.m.), kde Prosiecká dolina končí. Dáváme vrcholové pivko z plechovky a stejnou trasou se vracíme zpět. Okruh přes Kvačanskou dolinu z časových důvodů neabsolvujeme.
Cestou do privátu se stavujeme na teplé jídlo do koliby Gréta v Liptovské Sielnici. Večer ještě chvíli posedíme u láhvinky vína a ve 22,00 hod. již všechny spíme.
den 2.
Tento výlet bereme v pojetí relaxace a odpočinku od všech denních starostí, tak si dáváme na čas a po snídani si ještě dáváme kafíčko se zákuskem. Dnes je venku velmi chladno 6°C, zataženo, ale neprší. Dnes jsme si vybrali tuto trasu : Vápenica (760 m) - Babky (1566 m) - sedlo Predúvratie (1 585 m) - Chata pod Náružím - Vápenica (760 m).
Cestou se stavujeme na nákup pečiva. Stíháme to jen tak,tak, neboť za 2 minuty se malý obchůdek zavírá. Je tedy 10,28 hod. Za 10 minut už parkujeme auto v Bobrovecké vápenici. Asi po 20 minutách po zelené turistické značce rozbitou asfaltovou cestou vstupujeme do lesa. Příkré stoupání nám ztěžuje mokrý kořenitý terén. Z lesa vede úsek vozové cesty, který není tolik náročný. Na chvíli se zastavujeme u malé vyhlídky do údolí, uděláme pár záběrů a pokračujeme na Rázcestie pod Babkami (1220 m.n.m.). Odtud zpočátku lesem, pak travnatou planinou po úzkém chodníčku stoupáme stále výše a výše. Pohledem zpět máme Liptovskou Maru jako na dlani. Po pravé straně se nám odhalují skalnaté vrcholy zasypané čerstvým sněhem. Asi ve 13,30 hod. jsme na vápencovém vrcholu Babky (1566 m.n.m.), ze kterého se otevírají pohledy prakticky všemi směry. Je zima, fouká silný severní vítr s příchutí sněhu. Renča v euforii, že jsme zdolaly vrchol otevírá plechovku piva, ale moc nám nejde. Za větrem v kleči posvačíme a pak pokračujeme po hřebeni na sedlo Predúvratie (1590 m). V dálce vidíme dva turisty, jenž jeden z nich leží na zemi a křičí. Zřejmě nějaký úraz, než k nim dojdeme dotyčný se těžce zvedá a kolíbá se ze strany na stranu. Je ožralý a nenese ho ruka noha. K tomu oba jsou oblečeni jen lehce v triku a bez batohu. Jak se sem dostali nevíme. Ze sedla Predúvratie po modré poměrně mírně klesajícím chodníkem, se dostáváme k pěkné turistické chatě zvané Chata pod Náružím (1420 m), často zvaná také chata na Červenci.Je zima a prší, jdeme do chaty na teplý čaj. Jsme z čaje dost zklamané, je málo teplý, téměř studený, bez chuti, jako by byl jen přihřátý v kotlíku. Chatař se s námi dává do řeči, a v zápětí začínáme chápat ten „teplý čaj“. Dovídáme se o systému fungování chaty. Je ojedinělý, lišící se od ostatních vysokorských chat. Majitelem je obec Bobrovec,o chatu se stará Chatarské společenstvo (CHS), kteří jsou i členové odboru Klubu slovenských turistov (OKTS) Baníkov – Bobrovec, s počtem asi 50 členů. O víkendech vykonávají na chatě ve dvojicích službu, starají se o její údržbu a zásobování. Chata je otevřena o víkendech celoročně, během prázdnin nonstop a poskytuje přístřeší i občerstvení turistům. Bufet chaty nabízí pouze základní občerstvení (pivo, limo aj.). Ubytovaní turisté si však mohou jídlo připravit z vlastních zdrojů v kuchyni. Taky jim hlásíme,že nahoře jsou dva hodně unavení turisti. Od chaty pak po pohodlné lesní cestě sestoupíme na Rázcestie pod Babkami a odtud po zelené nazpátek k Bobrovecké vápenici.
Vracíme se na privát a po sprše zajedeme do místní restaurace a penzionu „Manderlak“ na večeři. Já na sobě cítím už od rána, že nejsem úplně zdravotně v pohodě a po večeři s teplotou a zimnicí zaléhám do postele. Holky ještě u Metaxy do půlnoci klábosí.
den 3.
Ráno se probouzím již bez teploty a celkem se cítím lépe. Jakmile holky slyší, že vstávám, vstávají taky, jakoby čekaly až vstanu já. Po snídáni a již tradiční kávě se zákuskem se rozhodujeme co dnes před odjezdem domů podnikneme. Jelikož zdravotní stav nejen mě, ale i holek nebyl úplně 100% termální koupaliště v Bešeňové hned zamítáme. Renča navrhuje prohlídku Demänovské jeskyně. My přitakáme a volíme jeskyni ledovou.
Je to jedna z nejstarších popsaných jeskyní v Evropě. Ke vstupu do jeskyně, která je národní přírodní památkou, se jde od parkoviště serpentinami s naučnou stezkou asi 90 m nad současnou hladinou potoka Demänovkteplota v jeskyni v zaledněných částech je okolo 0°C, v dalších prostorách narůstá a pohybuje se od 1,3 do 5,7°C. Prohlídkový okruh, dlouhý 650 m trvá 45 min. Převýšení je 48 m. Ledová výplň vzniká v jeskyni posledních 500 let a vytváří mimořádně atraktivní prohlídkovou trasu. Jeskyně je přístupná jen od května do konce září. Nejkrásnější je jeskyně v květnu. Zajímavostí Demänovské ledové jeskyně je tzv. „Kniha návštěv“ na stěně s podpisy známých historických osobností (nejstarší podpis pochází z roku 1714) a nálezy kostí jeskynního medvěda. Natáčely se zde i dvě slovenské pohádky „Sůl nad zlato“ a „Perinbaba“. a. Výstup trvá asi 20 min. Do jeskyně je vhodné teplejší oblečení a pevná obuv, neboť
Po skončení prohlídky jdeme ještě na oběd a pak se už vracíme domů.
Tento prodloužený víkend jsme si užily. Vůbec nám nešlo o zdolání co největšího počtu vysokohorských kilometrů za co nejkratší čas. Prostě jsme si šly svým pohodovým tempem, nasávaly ten klid a ticho v horách. Počasí nebylo úplně ideální, možná i proto jsme nepotkávaly mnoho turistů . Bylo však super. Holky, za rok zase nashledanou!
autor: Erika Zubková
foto: zde