Vietnam – doprava

Jen, co jsme vystoupili v Hanoji z letiště před halu, tak nás přivítaly desítky klaksónů aut, taxíků či motorek. V Chorvatsku nebo Španělsku se troubí také, ale vůči Vietnamu je to jako na nedělní mši. Jakmile jsme nasedli do minibusu (kde by se v Evropě stěží vlezlo 10 lidí, tak my jsme to zvládli v počtu 12 + veškeré naše zavazadla) a vyrazili z letiště na silnici, tak po 15 minutách jízdy jsem zralý na infarkt a požadoval jsem zastavení, abych vyliskal všechny motocyklisty, kteří nás předjížděli z obou stran najednou, dokonce někteří si jeli přímo proti nám v našem pruhu neosvětleni a to všechno na něčem, co tu je dálnice! No maras! Až po několika dnech jsem se s tím nějak sžil a postupně začal chápat i systém dopravy v této zemi. Znaky tu téměř neexistují a semafory mají časovač, který signalizuje zbývající čas pro světlo , které zrovna svítí, tzn., že když je červená a na displeji svítí 15, tak všichni vědí, že za 15 s naskočí zelená, tedy volno. Hovno, hovno, zlatá rybko!!! Jsme ve Vietnamu! Při čísle pod 10 už všichni vyrážejí i na červenou! Křižovatka je pak ucpaná, ale pozor! Průjezdná! Žasneme a kroutíme hlavou! Nenastává žádná nehoda ani křik účastníků silničního provozu po sobě navzájem! Krásně se to do sebe vpije a pak zase rozpustí. Úžasné! Ale nic pro Evropana! Sám jsem prohlásil tuto větu: “Pokud by Karel Loprais projel Hanoi bez škrábnutí auta, tak by to byl prostě zázrak!“ Pochopil jsem tu jisté pravidlo. Čím větší vozidlo, tím větší přednost! Pokud se za vámi na silnici objeví autobus nebo kamion a zatroubí, tak se mu v autě či na motorce kliďte z cesty!!! Náš řidič se tak jednou chtěl na autobusáka v našem minibusu vytáhnout a chvíli ho před sebe nepouštěl. Skončili jsme téměř ve svodidlech! Prostě nás vytlačil z cesty! Že jsme při tom málem zabili houf motocyklistů a cyklistů, kterým jsme zkřížili cestu, autobusáka vůbec nesralo! Obvykle se jezdí tak , že na kraji silnice vedle sebe jedou dva až tři skútry, ve středu osobní auto a toho zleva objíždí autobus. Kdo objíždí, tak troubí. To znamená, ve Vietnamu si hlídej předek! Zadek kontroluješ podle zvuku klaksónu vozidla jedoucího za tebou. Když se takto jede po široké silnici, tak je to v pohodě, ale adrenalín mi šel okamžitě nahoru, když jsme jeli po klasických okrskách, kde se do jednoho pruhu vleze akorát jedno auto, ale my jsme jeli vedle sebe dva + motocyklisté! Když se v protisměru na nás vyřítil autobus předjíždějící taxíka a tři skútry v jedné řadě vedle sebe, tak mi stahovalo řiť a tlak jsem měl aspoň 230! Teď všichni troubí a nastává hra nervů, kdo vydrží nejdéle na svém místě. První skáčou případní chodci do příkopů či na pulty stánků pouličních prodejců, kterých je kolem silnic jako naseto. Pak cyklisti a motorkáři brzdí i vlastními botkami , vietnamkami. Automobilisté se houfně natlačí na krajnice a busy se za hlasitého troubení podtlakových klaksónů, podobných těm, co mají námořní lodě, těsně míjejí v plné rychlosti středem komunikace! Ani americké filmy by to lépe nenatočily! Já si jen vyměním posrané slipy za čisté a můžeme pokračovat v jízdě. Nejsem sám. Sleduji lidi ve vedlejších autech či na motorkách, zvracejí, kam to jen jde. Je to normální, za pár dnů v autě klidně jím, piju, žertuji či spím. Dá se tomu přivyknout.

Silnice tu jsou lepší než na Ukrajině. Stavějí se tu hodně dálnice zahraničními firmami, které si na nich budují mýtné brány a tak se jim vynaložené investice vracejí zpět. Vláda na to nemá peníze a tak je ráda, že Japonci či Korejci u nich investují touto formou. Ve městech je doprava hustá až přecpaná. Dálnice poloprázdné. Je to tím, že osobních aut tu je málo. Většina rodin vlastní skůtr, na kterém se dokáží přesunout i čtyři lidé najednou nebo se přestěhuje lednička či pračka, také jsme viděli na skůtru vézt dvě živá prasata nebo 40 slepic! Skůtr je nutností, bez něj není občan Vietnamu Vietnamcem! Nejhorší jsou silnice ve vesnicích. Kdo nemá SUV nebo tank, tak domů nedojede. Musí nechat auto stát před vesnicí. Za zmínku stojí i autobusová doprava. Dost často jsme viděli stát lidi na něčem podobném jako jsou autobusové zastávky. Přijíždějící autobus má vepředu dost velkou ceduli s cílovou stanicí. Před zastávkou bus přibrzdí, otevřou se dveře, vykoukne závozník a ….. A zájemci se klusem vydají vedle jedoucího busu a za pomocí závozníka naskakují do vozu!!! Šílené! Když jsme tak viděli u jedné fabriky na konci směny přijíždět asi 15 autobusů a zhruba 60 lidí, kteří si začínali vybírat své busy a za jízdy do nich naskakovat, tak jsme si museli říkat, že Troška ve filmu Slunce, seno, jahody byl podle nich ubohý břídil!

Ve městech je i mnoho taxíků, kteří neustále kmitají tam a zpět a pořád někoho vozí. Pochopili jsme, že životní krédo Vietnamců zní: „Lepší špatně jet než dobře jít!“ Je to tak, Ve Vietnamu se nechodí, tam se všude jezdí! 300 metrů jít pěšky?! Kdepak! Máme motorky, kola nebo taxíky! Však nás někdo odveze!

Stav vozidel? Musím říci, že tady moc starých aut neuvidíte. Prostě tu před tím nebyly. Takže se tu objevují nově pořízená auta, kdo na ně má, tak si kupuje hlavně SUV, která jsou schopna vjet do každé vesnice, odvézt hodně lidí najednou a také vzít větší náklad. Kdo nemá peníze, tak si koupí skůtra Hondu nebo Vespu. Autům vévodí Hyundai drtivě.

Maximální rychlost tu je 80 km/h, na dálnici jsem jednou viděl i 90 km/h. V obci se jede max.30-40 km/h. Rychleji to prostě nejede. Nehody tu téměř neexistují, prostě to jaksi všechno  dobře vychází?! Jo! A alkohol tu je polehčující okolnost v případě nehody! Ale Vietnamci nepijí, takže výhoda tak akorát pro Čechy.

Doprava je úplně něco jiného než u nás doma. Když si vzpomenu na Hanoi či Ho-chi-minh city, na nějaké vyvýšené místečko u silnice, odkud jsem sledoval tisíce skůtrů jedoucích po silnici i v deseti či patnácti vedle sebe, na kterých neseděl jeden, ale dva či tři, někdy i čtyři lidé na jednou! Matka kojící batole, motocyklista držící v ruce obrovský nerezový věšák nebo babička v pyžamu, která se na mě usmívá nebo celá pětičlenná rodinka natěsnaná na sedátku pro dva, která na mě mává, směje se a volá „Hellou“. Nezapomenutelný zážitek!

Také musím něco napsat o letecké a železniční dopravě. Vietnam je ze severu na jih dlouhý něco málo přes 2000 km, takže, když se máte přesunout z Hanoie do Saigonu a máte nějaké Dongy navíc, tak určitě využijte leteckou přepravu. Je rozdíl letět 2 hodiny než jet 50 hodin vlakem!!! Leteckých společností je tam více, ale když uvidíte letušky VietnamAirlines v národních krojích, tak letíte jen s nimi!

Já mám malinkou příhodu z letiště v Saigonu, když jsem při odbavování procházel s osobním zavazadlem přes magnety a policajtka mi řekla, že chce vidět mé zavazadlo, ať vše vytáhnu na pult a furt kecala divné slovíčko, kterému jsem vůbec nerozuměl. Vše jsem vytáhl, foťáky, objektivy, blesk, osobní věci, ale pořád něco chtěla! Poslední věcí v malé kapsičce byl malý kapesní nerezový švýcarský nožík, dárek od mé manželky. Té chvíli mi to došlo! Knajf! Mluvila anglické slovíčko mezi vietnamskými! Nožíkem jsem řezal ananas a už jsem ho nedal zpět do velkého zavazadla do podpalubí! Nožík leží mezi jinými v Saigonu v obrovské prosklené bedně u magnetu. Za mnou si však podali borca, který ve fotovýbavě měl zvláštní blesk, aspoň to tak tvrdil. Já i policajtka jsme však viděli něco jiného – elektrický paralyzér. Během chvilky už ho klidili mimo náš pohled…..

Železnici jsme také využili a to hned proslulý vlak SAPA Express z Hanoie do Lao cai na čínských hranicích. Jedná se o noční lehátkový rychlík. 300 km vlak ujel za 7 hodin, což se dá považovat za solidní výkon. Lehátka i kupé byla v jednom směru čistá. Na zpáteční cestě jsem z pod polštáře musel vyhnat švába….

Pokud vím, tak tratě nejsou elektrifikované, takže se jezdí dieslovými lokomotivami vyrobenými u nás nebo v Rusku. Vlaky jezdí jen občas. V Hanoi jsem čekal v jedné uličce, kudy vlak jen těsně míjí obytné domy a vyhání lidi, kteří na kolejích diskutují, perou prádlo nebo , kde si hrají děti . Je to úžasný pohled, ale já neměl to štěstí. Vlak tudy na hlavní trati jede jen ráno a večer po tmě. Tak někdy příště?!

Ve Vietnamu je také důležitá i lodní doprava, ale já si ji jen užil v Ha Long při přesunu z přístavu do bájné zátoky tří tisíc skal v moři. Majitelé čunek na nich pracují , ale i bydlí. Lodě jsou docela čisté, ale odpad z nich teče bez čištění přímo do vody, takže jsou docela velkými znečišťovateli životního prostředí. Škoda, že jsem nebyl na Mekongu. To bych vám o lodní přepravě jistě napsal více.

Nakonec musím říci, že gastronomie a doprava je právě to, co ve vzpomínkách zůstane asi nejdéle.

autor: Pavel Zubek

foto: zde