Praha - Dakar a ještě kousek aneb 40 dní na cestách s Tatrou
Autor: Pavel Zubek <zubek.pavel(at)seznam.cz>, Téma: Speciál, Vydáno dne: 29. 03. 2016
Díl1:
Maroko a Západní Sahara
Cestu předcházel telefonát mého kamarády Jardy Jindry jestli nechci jet jako fotograf na expedici po stopách slavného závodu Paříž Dakar.
Protože se takové nabídky neodmítají a já měl na tento termín naplánovanou rekonstrukci bytu, rozhodnutí netrvalo dlouho, zbylo dokoupit pár drobností v podobě lyžařských brýlí proti písku, spoustu karet, antiposerin, sluneční brýle, mast na bolavé kolena a můžeme vyrazit.
Start byl v Praze 30.1 2016, tam jsem se teprve seznámil s dalšími členy posádky, byla to směsice různých povahových vlastností, silných osobností a lidí s velkými zkušenostmi s cestováním.
Do Prahy pendolínem probíhala cesta bez problémů a tak jediný problém bylo nezapomenout doma foťák, či pas.
Praha mě uvítala studeným větrem a více jak stovkou fanoušků kteří se přišli podívat na start Tatry .
Nasoukal jsem se do teréního auta které se po 40 dní stalo mým druhým domovem a vydal se na cestu dlouhou 18 000 km.
Cesta pomalu ubíhala a já ještě v čr snědl řízek a bramborové placky které nám usmažila paní domácí . Tímto jí chválím.
Popsat 3000 km cestu do Gibraltaru lze jednou větou, děs běs, celé Německo déšť, Francie déšť , potom nekonečné Španělsko.
Konečně přístav, kluci jdou koupit lístky a já uléhám na lehátko vedle auta balím se do spacáku a spím, ráno je slunečné, ale studené, najíždíme na trajekt, pozoruji obrovské jeřáby které svými železnými rukama nakládají zboží, opálené námořníky kteří natahují lana, směsice různých lidí kteří polehávají na palubě, či pozorují vlny na moři, kluci popíjejí pivo, nálada v týmu dobrá.
Po několika hodinách vidím břehy Afriky, trajekt ze skučením a vrzáním přistává a my spěcháme do podpalubí abychom vyrazili k celnici v Maroku a potom hurá směr Casablanka a Marakéš. Maroko nás vítá jarem, rozkvetlé stromy, tráva, zeleň, čistota, na dálnici vidím nové vozy , veliká změna oproti Maroku kterou si pamatuji před 20 léty kdy jsem naposledy Maroko navštívil.
Monotoní cesta se ovšem projevila na malé nehodě kterou jsme měli když řidič tatry na malou chvilku usnul a narazil do svodidel, vše se naštěstí obešlo bez následků a jelo se vesele dál.
asi po 1000 km zastavujeme a spíme v hotýlku před průsmykem Tizi n‘Tichka.
Večer se rychle osprchovat, upravit fotky a s neskutečně pomalou vifinou se je snažit poslat.
Ráno vstáváme ještě za tmy a jedeme vzhůru do hor, serpentýny stoupají neustále nahoru a končí ve výšce 2260 m .
Hledáme nejlepší místa na focení a točení kamerou či dronem, protože cestou do Dakaru vznikne kalendář, kniha a film.
Zastavujeme u nádherného údolí vytahujeme dron a točíme Tatru která stoupá vzhůru, naše radost ovšem netrvá dlouho, neboť se naše špionážní činnost nelíbí místní bdělé policii.
Naštěstí máme sebou Honzu který plynulou arabštinou vysvětluje strážníkovi, že nejsme islamští teroristé a vše proběhne bez potíží, ovšem raději se stěhujeme dále.
Mobilní signál je slabý jako opozice v parlamentu a proto skoro 3 dny o sobě nedáváme vědět.
Krajina se pomalu začíná měnit, ubývá vegetace, řeky jsou zcela vyschlé, stromy mizí, zato přibývá kamení, sem tam agáve, pichlaté křoviny, cesta se zhoršuje.
Co ovšem přibývá po celém Maroku a Západní sahaře je počet Marockých vlajek protože návštěva krále Muhammada VI
je jistě pro místní veliká událost, ve městech se tančí a lidé mávají na naše auta protože si myslí, že jsme nějaký předvoj.
My už tak nadšení nejsme, protože nás zdržují kontroly u všech křižovatek, mostů, tunelů, policejních stanic, kde nás zastavuje nejprve silniční policie, potom celníci, potom normální policie a nakonec vojáci. Každý chce vidět pas, naštěstí je máme okopírované nejměně 1000x a tak je rozdáváme jak večerníček bonbony. Policisté jsou nadšení, že mají lejstro, že nejme teroristé a s úsměvem nás pouštějí dál, ti chytřejší a sečtělejší světácky chválí náš fotbal a vyslovují uznale jméno Poborský, či Nedvěd. Karla Gotta, ani Miloše Zemana k našemu zděšení nikdo neznal.
Krajina se opět mění kopečky a hory zmizely, zato přibývá prachu, písku a nepořádku, ještě nám zbývá se zastavit na místě kde hnízdí plameňáci, kteří tam bohužel nejsou a vydat se k Mauretánii.
konec 1 dílu.
Foto
2díl. Mauretánie
Kdyby se mě ptala smrtka kam má jet na dovolenou, rozhodně jí doporučím Mauretánii, určitě se tam nudit nebude.
My se také nenudili a to již na celnici, již příjezd k celnice je dobrodružný zážitek, asi 3km cestu lemují vraky aut, rozházeného kontrabandu, písku a nepořádku všeho možného, když k tomu připočtu všudepřítomný písek , prach a zakuklení celníci s pistolemi za pasy tak máte o zábavu na celý den postaráno. Toho všeho jsou si vědomi místní převaděči a ihned se vás ujímají a za pouhých 30 eur vám slibují bezproblémový přejezd přes hranici.
Podléháme vidinou rychlého přejezdu tohoto nehostinného místa a vyrážíme za převaděčem.
Vše probíhá snadno , předjíždíme kolony pojízdných vraků, lidí , děsivých náklaďáků kteří drží pohromadě jen díky motex páskami a lepidly .
Zastavují nás policisté, všichni musíme do strašidelné budky kde sídlí. vše jde relativně rychle a tak asi po 2 hodinách se skutečně podařilo napsat do počítače naše jména a my mohli popojet o 20 m dále k celníkům.
Ti zběžně prohledávají naše zavazadla, bohužel bedny s pivem a šampusem se jím podařilo najít celkem snadno, vzhledem k tomu, že je v Mauretánii nulová tolerance k alkoholickým nápojům je to pro ně hezký úlovek. 230 eur to spraví , pivo nám zabaví a my jedeme asi po půl dne dále. Co se zabaveným pivem dělali to se asi nikdy nedozvíme, jen doufám, že se z něj potom neopili, protože by skončili po smrti v pekle a ne s pannami.
Konečně pokračujeme dále, ovšem děr na silnici je tolik, že by se za ně styděli i naši silničáři. Ujedeme jen pár kilometrů a zastavuje nás policie a nepouští nás dále, protože je to nebezpečné, musíme přespat vedle policejní stanice, kde nás chodí kontrolovat vojáci jestli nám nic nechybí, , no nic pár naši bezpečnost je obdarujeme čokoládou či perníkem a můžeme v klidu spát.
Ráno nám voják za cigarety prozradí nejkratší cestu do pouštního města Atar a my vyrážíme.
Při jeho popisu nejlepší cesty jsem si pomyslel, že to bude asi sranda a byla.
Pojedete půl dne v pravo kolem kolejí, nesmíte je přejet, protože je to všude zaminované, po půl dnu dojedete ke stromu, je tam jen jeden určitě se nespletete, no a potom odbočíte do prava a za dva dny jste v Ataru. Jednoduché, ale přesné.
Vyrážíme, ještě zastavit v polozbořené vesničce, podělit místní tužkami a jedem.
Začátek vypadá slibně, asi po 2 km zapadá žluťásek, to nic ozývá se vysílačkou z Tatry jedeme vás vytáhnout, zapadli jsme i my ozývá se s Tatry, vzhledem k tomu, že již nezůstal nikdo kdo by mohl Tatru vytáhnou, všichni se vrhnou na lopaty a začnou vyhrabávat obě auta z pískoviště. Tedy všichni , to bych lhal, já musel vše dokumentovat a proto jsem nemohl přiložit ruku k dílu. Pomáhali všichni i jeden místní který naše komické počínání pozoroval z nejvyšší duny .
Vypadal, že to umí a tak jsme jeho počínání odměnili pochvalou a čokoládou.
Vzhledem k tomu, že nás čekalo mnoho set kilometrů a my ujeli asi 10, sem si říkal,jestli někdy uvidím ten strom,
vzhledem k tomu, že se poušť nad námi přece jen smilovala , strom jsme opravdu navečer uviděli.
Tuto část pouště protíná železnice po které jezdí nejdelší vlak světa měří 2-5km.
Vzhledem k tomu, že když jede, je to jediná zábava po celé monotoní poušti a tak zkoušíme s ním dělat závody, i to nás byzo opustí a tak závodíme s velbloudy, či osly.
Cesta , pokud tedy nekopete auto z písku je celkem zábavná, míjíte kostry zvířat, hřbitovy z kamínků, sem tam vyleze z vykolejeného nákladního vagonu člověk.
večer zastavujeme , rozděláme oheň, o ohříváme jiného výrobce konzerv jako změnu v jídelníčku.
Chutná nám, popravdě nám nic jiného nezbývá protože do obchodu je pár dní cesty a nikomu se tam jen pro čerstvé potraviny bůh ví proč nechtělo.
Já si chystám foťák pro noční časosběr. ulehám na lehátko poblíž tatry a modlím se, aby utichl vítr, který se neustále zesiluje.
Je noc nad hlavou mi svítí miliony hvězd, když v tom spatřím nad obzorem červenou záři. Vyhlížím auta s vlajkou isis. Nic takového se ale nekoná, je to vlak, světlo se neustále blíží a vlak vydává neuvěřitelný zvuk, je to jako by se řítil z pekla, fakt dost zážitek. Na hromadách rudy se vezou kozy i lidé a tak je vlak využitý dokonale.
Ráno po vydatné snídani v podobě čínské polévky vyrážíme dále, nad obzorem se objevuje černá tma, kdybych byl doma, bude asi průtrž mračen, ovšem tady to na déšť rozhodně nevypadá, blíží se písečná bouře, rozhodně nic veselého, písek mám v uších, nose , očích , nejhůř je na tom asi Jarda na motorce, ale musíme jet pořád dál a dál, žluťásek neustále zapadá, když ho Tatra vytáhne zapadne také, takový pouštní kolorit., ještě že má Tatra šlapadla a tak vyproštění jde snadno.
Bohužel strašně fouká a tak záběru s kamery a foťáku je žalostně málo, no nic, čeká nás ještě dlouhá cesta.
konce 2 dílu.
Pokračování