Praha - Dakar a ještě kousek aneb 40 dní na cestách s Tatrou (pokračování)

3.díl, anabáze se servisem aneb směr Senegal
  S tou dlouhou cestou jsem se nespletl, nekonečná rovina sahary je opravdu ubíjející, jediná změna je vždy barva písku, někdy je bílá, někdy do černa či červena, místy pichlavá křovina , či mrtvolka velblouda.
Auta i motorka zdárně přejíždí výmoly a zdá se , že máme vyhráno, ovšem kontrola spodku Hondy nevěstí nic dobrého, chybí nám snad všechny plasty a plechy co se na spodku nacházejí, z auta kape olej jak z destilovacího kotle na slivovici.
modlíme se, ať Honda vydrží do nejbližšího městečka.
Vydržela, hledáme autoservis, nebo aspoň něco co by ho byť vzdáleně připomínalo.
jeden konečně nacházíme, ale je natolik depresivní a bez vybavení, že by sem si v něm nenechal nevyměnit ani gumu na stěrač a proto hledáme dále, jeden nacházíme, má montážní jámu a to rozhoduje, asi 5 mechaniků obchází auto a mudruje ce s tím, sledujeme ortel který vyřknou nad naší závadou. Žeprej to zalepí lepidlem a pojedeme dále, no nerozumím tomu a proto se vydám na obchůzku pouštního městečka.
životem to tady zrovna moc nekypí, vše se zde odehrává na ulicích, od prodeje pečiva, ovoce, burských oříšků, či pečeného masa. Mi se líbil prodejce botů, v pytlích jich měl hodně ale většina byla silně obnošených a mnohé byly jen po jedné. Místní mě neustále sledují a jakmile vytahuji foťák tak jen vztekle ukazují, že na fotkách být nechtějí, V této zemi není radno fotit vůbec nic, omylem jsem zamířil foťák na oslíka, bohužel v okamžiku kdy kolem přecházel voják, kterých je tam na každém rohu požehnaně, naštěstí měl dobrou náladu a já mohl po vysvětlení, že jsem nechtěl spáchat nějaký strašlivý zločin jsem pokračoval dále.
Prodejce koránu mi s úsměvem nabízí literaturu, máte něco v češtině? ptám se zdvořile, vypadá, že nemá a tak ji jdu koupit chleba, mimochodem vynikající.
Mezitím polepili auto tak, že z něj momentálně nic nekape, ještě usmlouvat cenu a vyjíždíme dále směr Senegal,
Nekonečná rovina a sucho se přeci jen trošičku mění , začíná být vidět stále více vegetace, občas se v bahně koupe bradavičné prase, snad po týdnu vidíme vodu v podobě kalné řeky, je to hraniční řeka Senegal, k večeru nás zastavují vojáci a nedoporučují jet dále, proto vaříme jídlo a já dělám konečně noční časosběry s Tatrovkou.
Ráno směr hranice , vše probíhá hladce, celníka zaujme naše bedna s jídlem, v samoohřivacích sáčcích pro potřebu armády je na obrázku voják se samopalem, ze velikou ostražitostí je musíme otevřít. Do těchto zemí to není asi moc dobrý nápad tyto obrázky dávat a když ještě k tomu objeví na Tatře lyže asi si myslí, že jsme se dočista zbláznili.
Původní nápad byl, že bude lyžovat za tatrou v poušti v Mauretánii, ale počasí a vítr nám to nedovolili, proto si je necháme až do Dakaru.
Celníci jsou usměvaví, ale patřičně drzí, chtějí čepice, trika, peníze, brýle, boty , je jim to fuk, když něco dostanou otevřou závoru,
kdyby tušili ,že je natáčíme speciálními sledovacími brýlemi v kterých je ukrytá kamera, asi by se chovali jinak, ale spíš by nás zavřeli.
Je hotovo a my jedeme k celnici Senegalské, tam se vše opakuje, jen s tím rozdílem, že chtějí ještě soupis všech věcí co vezeme, zdá se nám to nepochopitelné ale na tomto místě rozhodně nechceme trávit vánoce a proto začneme sepisovat všechny čokolády, perníky, limonády, lyže, konzervy, lehátka, batohy, stany, léky atd, asi po 4hodinách jsme hotovi, celník strčí lejsto do kapsy a my jsme v Senegalu.