Pohádkový oddych v Belianských Tatrách

Letos jsme s Pavlem oslavili 25 let společného života. U této příležitosti mi Pavel připravil překvapení, objednal třídenní pobyt v Belianských Tatrách.

V úterý 10. 5. 2016 dopoledne nabíráme směr Slovensko. V obci Ždiar, která je bránou do jedné z nejkrásnějších částí Vysokých Tater, nás čeká malebný Penzion Winter & Summer Resort. Ubytování jako na zámku, luxusní pokoj zařízený v historickém stylu a z balkónu výhled na krásnou přírodní scenérii Belianských Tater, na nejvyšší vrcholy Havran a Ždiarska Vidla.

 

Po ubytování a posilnění se polévkou se vydáváme na první lehkou túru, dá-li se to tak nazvat. Po necelém kilometru hlavním tahem od penzionu, u rozcestníku odbočujeme směrem Monkova dolina. Po zelené značce pokračujeme asfaltkou a asi po dvaceti minutách míjíme hotel Magura, kde je slyšet křik školáků hrajících nějakou úkolovou hru. Zřejmě tu jsou ve škole v přírodě. Po chvíli již v tichu lesní cestou vstupujeme do Monkové doliny. Tady začíná značení naučného chodníku, který je momentálně uzavřený, ještě není turistická sezóna. Ta začíná až v polovině června. U odpočívadla se nacházejí informační tabule, popisující místní flóru či faunu, a taky geologické složení Belianských Tater. My pokračujeme dále po zelené lesní cestou kolem potoka na Strednicu. Cestou se dost často zastavujeme a Pavel fotí okolní scenérie. Asi po půl hodině vycházíme z lesa. Poklidně začínáme stoupat  napříč  širokým polem sjezdovky, kterou na okraji zdobí tiše se pohupující sedačková lanovka. Travnatou pěšinkou přicházíme k našemu dnešnímu cíli, na Strednicu. Před námi se rozprostírá panoráma Belianských Tater se všemi svými významnými vrcholy - Ždiarskou Vidlou, Havranem, Novým vrchem a Muráňom. Je to nepředstavitelný balzám na duši, hotová pohádka. Vychutnáváme si poklidnou atmosféru, uděláme pár fotek na památku včetně pasoucího se stáda oveček a koz. Ještě zajdeme na jedno vrcholové pivo, ale dnes nám není dáno,  restaurace je zavřena. Ačkoliv se zpět vracíme stejnou cestou, je stále co pozorovat. Důležité je i dívat se pod nohy, kam šlapeme. Díky Pavlovi jsem nešlápla na zmiji, stačilo pár centimetrů. Dnes je teplo a slunečno, a tak se vyhřívá. Na lesní cestě zase volám na Pavla já, aniž by si všiml, prošel kolem spadnutého mrtvého netopýra.

 

Do penziónu přicházíme v podvečer. Dáváme si sprchu a jdeme na večeři. Čeká nás teplá večeře s možností výběru ze dvou druhů polévek a ze dvou druhů hlavního jídla a navíc malý dezert.  Po večeři sledujeme v TV mistrovství světa v ledním hokeji a popíjíme vínečko. Pavel mezi tím z balkónu  fotí  vrcholy Havran a Ždiarskou Vidlu při zapadajícím slunci. Fotí s takovým zápalem, až z toho mají srandu i hosté penziónu sedící venku na lavičce.

 

Brzy ráno mne budí šramot v pokoji. Pavel už zase běhá od okna na balkón a z balkónu zase k oknu a snaží se zvěčnit tyčící se hory ve světle vycházejícího slunce.  Po bohaté snídani formou švédských stolů, kde bylo snad vše nač si člověk vzpomene,  vyrážíme na další nenáročnou túru. Našim dnešním cílem je rozhledna Bachledova dolina na hřebeni Spišské Magury. Asi po 1 km hlavním silničním tahem, dnes na opačnou stranu než včera, odbočujeme po zelené do Blaščatské doliny.  Cestou obdivujeme staré dřevěnice, často s typickým modrým spárováním. Některá stavení spolu s hospodářskou budovou tvoří uzavřený celek. Jediné co kazí dojem, jsou plechové střechy, ale zřejmě tu mají svůj účel. Luční pěšinou stoupáme až k vyhlídce, kde je nádherný výhled na sluncem ozářený Ždiar i vrcholy Havran a Ždiarskou Vidlu. Pomalu šlapeme do kopce a po chvíli vcházíme na lesní pěšinu. Lesní cestička je lehce podmočená a díky tomu jsou v ní viditelné stopy lesní zvěře. Lesním polomem, o něco málo později se od lesníka dozvídáme, že les byl napaden kůrovcem a ne nechvalně známou vichřicí, stoupáme až na Slodičovský vrch (1167m.n.m.). Tady se na malou chvilku zastavujeme. Na hřebeni je krásný klid a některá místa i poskytují pěkné výhledy. My se však nějak nemůžeme zorientovat a dohadujeme se, kde je sever a kde jih. Nakonec nám pomůže chytrý telefon. Teď už na 100 % víme, že v dáli, to co vidíme, jsou Pieniny. Přes Malou Poľanu, nyní již po žluté vcházíme do Bachledové doliny k horní stanici lanovky lyžařského střediska Bachledova dolina - Jezersko. Pár metrů odtud stojí asi 14 metrů vysoká dřevěná rozhledna. Z vyhlídkového ochozu této čtyřpatrové rozhledny se nám otevírají nádherné výhledy na hřebeny Vysokých i Belianských Tater, Spišské Magury i na vrchol Tri koruny v Pieninách.

 

Zpátky se vracíme po žluté Bachledovou dolinou. Ani nevíme kdy  a scházíme ze značené stezky. Nevadí, alespoň se stihneme včas vrátit do penziónu. Začíná se totiž zatahovat a v dáli je slyšet i hřmění. Dnešní trasu si tak o pár kilometrů přes louku směrem do Blaščatské doliny zkracujeme.

 

A protože bychom se za celé odpoledne nic neděláním zřejmě ukousali nudou, navštěvujeme Belianskou jeskyni, jedinou veřejnosti zpřístupněnou jeskyni ve Vysokých Tatrách. Ve 13:40 parkujeme auto dole pod jeskyní na placeném parkovišti. Tady nám hlídač parkoviště říká, že pokud chceme stihnout prohlídku, musíme si pospíšit. Ke vstupu do jeskyně nás ještě čeká slušný výšlap. Jelikož prohlídka začíná v 14:00 hod., musíme za 20 minut zvládnout necelých 1000 metrů  s převýšením víc jak 120 metrů. Po krátkém vydýchání se, vstupujeme spolu se školním výletem (cca 50 dětí + 5 učitelů) a asi 4 člennou skupinkou turistů do jeskyně. Jeskyní nás provází sympatická průvodkyně, která nám podává několik základních informací o jeskyni a vtipnými poznámkami nás i nejednou rozesmívá. Na prohlídkové trase obdivujeme pagodovité stalagnity či krápníkové vodopády. Krápníky svými tvary připomínají různá zvířata, lidi či významné stavby. Nasvícení podtrhuje krásu všech těch roztodivných tvarů a přírodních úkazů. Na dně jeskyně se třpytí malá jezírka s křišťálově čistou vodou, jenž  mají po celý rok konstantní teplotu +5,0°C. Jedno z nich má i omlazující účinky, kdo se v něm vykoupe, omládne prý o 10 let. Přítomným školákům to jejich učitel zakazuje, kdo by jim přeci měnil plenky? Na konci 70 minutové prohlídkové trasy dlouhé 1370 metrů s převýšením 125 metrů a vyšlapáním 860 schodů se ocitáme v Hudební síni, která svůj název získala podle zvuku kapek dopadajících na hladinu vody v jezírku. Světla se zhasínají a temnou jeskyní se z reproduktorů line známá skladba „Orinoco Flow“ Irské zpěvačky a pianistky Enyi. I děti jsou vyzvány, aby si zde něco zazpívaly. Tento okamžik se mi nesmazatelně vrývá do paměti.

 

Ne, že bychom snad byli nějak nadmíru vysílení, ale trocha regenerace není nikdy na škodu. A tak ještě před večeří si užíváme dokonalý relax v Mini-wellness v našem penzionu. Vířivka jacuzzi s romantickým osvětlením je božská.

 

Další den ráno po snídani se vydáváme na cestu domů. Vracíme se přes Štrbské pleso. Vysoké Tatry jsou přeci jen větším turistickým magnetem a je to znát i dnes. Je tu živěji, spousta školáků, rodin s malými dětmi či důchodců na výletě. Po dvou hodinové procházce směřujeme domů. Cestou se ještě za Ružomberokem zastavujeme na ovčí farmě Krajinka pro korbačíky a parenicu. Cesta ubíhá rychle, a ani nevím jak, a jsme doma.

 

Pobyt na horách mimo sezónu je kouzelný, všude je ticho, klid a liduprázdno. Nevýhodou ovšem jsou uzavřené turistické chodníky, uzavřené  lanovky, ale i restaurace či bufety. Pro mně to však  byl  opravdu pohádkový oddych, který mi nedovolí zapomenout na prožité chvíle v této panenské přírodě.

autor: Erika Zubková

foto: zde