Jak už to v poslední době bývá, tak se s Jurou domlouváme na společném cyklovýletu na poslední chvíli.Večer si povíme cíl výpravy a druhý den ráno se scházíme na třineckém vlakovém nádraží. Vyjíždíme 28.4. v 8:26 do Karviné.
Pomáháme si vlakem, abychom se vyhnuli chladnému ráno, ale hlavně abychom měli více času na prohlídku havířských obcí, zaniklé staré Karvinné a samotných šachet. Ty jsou už beztak v drtivé většině zrušeny, ale pocit jisté melancholie v nás vládne a táhne nás k těžním věžím, vždyť každý z nás v tomto regionu měl nebo ještě má někoho v rodině, kdo byl či je havířem.V Karviné se z nádraží vydáváme směrem na Bohumín, odbočujeme na Staré Město a po Permoníkové cyklostezce chceme dojet do Doubravy. Mám zcela novou cyklomapu tohoto okolí a stezka je tu zakreslena, ale ve skutečnosti neexistuje!!! Původně totiž vedla trasa po lávce přes řeku Olzu/Olši, ale tu při povodních v roce 1997 vzala velká voda. Stezka je nefunkční již 11 let , ale na papíru je stále vyznačena, takže POZOR!
Ke slovu přichází klasika. Dobří lidé. Ptáme se a zjišťujeme alternativní cestu, jak se dostat na druhou stranu řeky.
Kousíček musíme jet po hlavním tahu Karviná-Ostrava a před šachtou ČSA – Armáda odbočit na Sovinec. Kolem haldy a lagun projíždíme Špluchovem a přijíždíme do Doubravy. Já o ní dodnes nic nevěděl! Jsem mile překvapen její útulností a krásným náměstím s kostelem. Vše je tady upraveno, je to jako oáza v poušti, když pomyslím na tu poddolovanou krajinu, posetou haldami a vodními plochami.
Na místním hřbitově fotíme památník postavený havířům, kteří zahynuli při důlním neštěstí na šachtě Doubrava. Byla to jedna z největších tragédií, které se v dolech ČR staly! Po uctění jejich památky zastavujeme u samotné šachty Doubrava. Parkoviště je prázdné, restaurace opuštěné a rozbité. Po zemi si vítr hraje s prošlápnutou plastovou láhví a občas ji posune o kousek dál. Ve stojanech na kola a motorky zůstalo jediné kolo(Ukrajina) připevněno rezivým řetězem ke konstrukci jako memento doby dávno minulé, slávy dávno zašlé. Jen z bývalé vrátnice vyjde pracovnice ochranky a upozorňuje nás, že jsme na pozemku OKD a přesto, že se to tu likviduje, neměli bychom to tu fotit. Prohodíme pár slov, vyfotíme si ještě věž výdušny(kompresorovny) a jedeme do Orlové. Cestou zastavujeme u dvou bývalých Orlovských jam, patřících k Doubravě. Ty jsou již od roku 1999 zafoukány a zabetonovány. Zůstaly tu jen dvě oplocené železobetonové desky s pomníčky. Odjíždíme a já si odvážím památku ve formě asi 4 cm dlouhého hřebíku či drátu v zadní duši. V mžiku jsem bez vzduchu. Naštěstí sebou vozím nářadí a náhradní duše. Jura pomáhá, takže po 10 minutách už zase sedím na kole a jedu.
V pravé poledne zastavujeme v staré Orlové na náměstí a odpočíváme. Jedno pivečko si také dáme.
Poté také pokračujeme k další šachtě Žofii, místní a horníci ji však neřeknou jinak než Žofinka. Je také odstavena, ale zvenčí vypadá, jako by ji zavřeli včera. Náhle si vzpomínám, že jsem tu v roce 1990 vozil do kantýny mléko. Emoce mnou cloumají. Objíždíme ji celou dokola, projíždíme bývalou hornickou kolonií, ve které nyní žijou Rómové. Je jich tu opravdu mnoho, ale jsou v pohodě a my také!
Vracíme se na náměstí v Orlové, kupujeme svačinu a směřujeme zpět na Karvinou kolem fungujícího dolu Lazy. Jirka to tu zná. Přesouváme kola přes zábrany na silnici a vstupujeme rázem do jiného světa staré již neexistující Karvinné.
Jedem územím nikoho, jen zbytky asfaltových cestiček a občas zarostlé základy rodinných domků nám dokazují, že tu kdysi v 50. a 60. letech byly zalidněné části města, které bylo prakticky znovu vybudované na jiném místě vedle starého Fryštátu. Jura poznává i své rodiště, spíše jen stromovou alej, bývalé hřiště a místa zahrádek, kde ještě stojí pár ovocných stromků. Všude kolem jsou haldy. Jura tu nebyl téměř 40 let, od doby, kdy se odsud vystěhovali! Nyní zase emoce postihly jeho. Vzpomíná na dětství v tomto místě, ukazuje mi, kde kdysi stála hospoda, kde pracoval jeho otec – na Jindřišce. Což je zase zrušená šachta Jindřich se třemi jámami, po kterých tu zůstaly také jen betonové desky v poli a jeden komín, kterého nemůže nikdo odstřelit, jelikož je vyhlášen Národní kulturní památkou.
My pokračujeme dále zvláštní krajinou, nacházíme rozpadající se hřbitovní kapli s opuštěnými hroby. Na některých ještě leží plastové kytky, některé jsou odkryty a v zemi je jen díra! Všude kolem je džungle náletových křovin, ale i dávno uschlých stromů. Být tu v noci, tak se strachy poseru! Opouštíme toto smutné a znesvěcené místo a nyní navštívíme doly Barbora – Barborka pro místní.
Šachty jsou také zrušené, ale vypadají zachovale, dokonce tu pracuje ještě několik lidí, kteří se starají o budovy a strojní zařízení.
Okolí je zase pusté, parkoviště bez aut, nástupiště bez autobusů, kulturní dům bez lidí a oken. Dokonce i hospoda je vyrabovaná. Divím se, že tu ještě zůstal viset vývěsní štít pivovaru Radegast!
Liduprázdným územím nacházíme i dvě těžní věže dolu Gabriela. Uděláme si pár snímků, ochranka nás opět poučí, že tu nemáme co dělat. Ani se jim nedivím. Celou dobu našeho putování potkáváme temné duše bloudící po kraji. Nic nemluví, jsou špinaví a na zádech nebo na nějakém vozíku či starém kole vezou vše, co se dá zpeněžit na šrotišti. Je to tu opravdu zvláštní oblast!
Kolem kalových polí a hald z hlušiny míjíme kostelík, jenž je důlní činností nakloněn více než ta věž v Pisse(tady je to normální, ale nudložrouti taliánští z toho udělali atrakci) a jsme zase u dolu Armáda. Odbočujeme na klidnější komunikaci a kolem nejmladšího dolu na Karvinsku, kolem Dárkova, šlapeme do pedailí a projíždíme Stonavou(tady jsou doly ČSM) a pak Albrechticemi, kolem železnice do Chotěbuze a dále do Č.Těšína. Tam si dáváme zasloužené pivko a loučíme se. Jirka je doma, já to mám do Třince již kousíček.
V 18:00 si již dopřávám kávu s nohami na stole po 70 km tůře vzpomínám na havíře, kteří pracují nebo pracovali hluboko pod zemí a jen kroutím hlavou, jelikož bych tam makat nechtěl!
Tož, ZDAŘ BŮH!
Po stopách již neexistující Karvinné
