Sulovské skály jsme si slibovali již hodně dlouho. Nádherné místo, o tom není potřeba se zmiňovat. Vrásky na čele nám ale způsobovala předpověď počasí. Termín jsme měnit nechtěli, měli jsme pronajatou chatu Lesů Slovenskej republiky už měsíc dopředu a tak jsme si vroucně přáli, ať je klidně zima, jen ať neprší.
Pršelo celou páteční noc. Pršelo v sobotu ráno. Kolem deváté hodiny se začalo rozjasňovat a tak jsme vklouzli do turistických bot a bund a hurá obhlédnout situaci na Sulově. U Bytče se už mraky protrhaly a začalo krásně svítit.
Pestrost povrchových útvarů skal vítá návštěvníky už z dálky na příjezdové cestě. U první zastávky naučného chodníku zkoumáme trasu. Hned první strmé stoupání bukovým lesem je dost náročné. Nejsme ještě rozchozeni, tak potíme krev. Po dešti je trochu kluzko. Ještě, že je tu tolik kořenů, kterých se můžeme zachytit a tělo přitáhnout nahoru, když noha není zrovna bezpečně umístěná. Ve vyšších polohách se vyskytuje už skalnaté podloží a lépe se kráčí. Později zjišťujeme, že tenhle prudký výstup je také poslední. Trasa se sice vlní nahoru a dolů, místy používáme ve skalách zabudované ocelové úchyty a žebříky, ale výstupy už nejsou tak strmé.
Nahoře jsme odměněni překrásnými vyhlídkami a chvíli se kocháme okolní krajinou. Je jasno, takže vše se nám plní podle přání. Postupně procházíme všemi zastávkami romantických skalních věží a jsme nadmíru spokojeni tím, co nám tato oblast nabízí.
autor: Táňa Havlíčková
Květnové Sulovské skály
