Po Sicílii a Korsice si naše parta vybrala za cíl cyklistické dovolené další ze středomořských ostrovů – Sardinii. Již několik let volíme termín přelomu srpna a září. A tentokrát jsme s načasováním měli skutečně neskutečnou kliku. Zatímco ve střední Evropě počasí dovolenkářům nepřálo, my jsme se několikrát sloupali ze spálené kůže.
Za celých čistých patnáct dnů pobytu jsme zažili pouze jednu jedinou „bouřkovou“ noc a jeden zatažený den. Noční bouřka znamenala tisíce blesků nad mořem, ale nepochopitelně bez hromů, a velmi slabé opakované poprchávání. Odolnější část party se nenechala zastrašit hrozivým bleskobitím a pár kapkami a strávila noc pod širákem na pláži ( jak je zvykem ). Strašpytlové utekli do aut. Pak se vymlouvali na obavy o mokré spacáky, které by se špatně sušili v následném dni, na který meteorologové předpovídali deštivo. Ale ani nesprchlo. Nebe však hrozilo černými mraky. Na kola ovšem vyjela jen zmužilejší část party. Zbytek se vymlouval na to, že si nechtějí ničit drahá kola.
Že meteorologové rozumějí řemeslu, jsme zjistili následující dny, kdy jsme se posunuli pár kilometrů dál a viděli bláto a velké kaluže….No prostě klika.
Během 15 dnů pobytu jsme autem objeli celý ostrov, prakticky po obvodě. Tachometry aut zaznamenaly cca 1.300 km, kompjutry kol zhruba polovinu, samozřejmě se značnými individuálními rozdíly. Střídavě někteří stávkovali kvůli přílišnému horku – nejvíc bylo 39°C , večer parkrát 31°C , či sbírali síly po předchozím náročném dni ( samozřejmě cyklisticky ). Vesměs držíme disciplínu, pouze si tradičně připíjíme tzv. vrcholovkou, ale jen na oslavu pěkného cykloskalpu. No…občas se koštují vzorky…ale jen jedna malilinkatá štamprlička. Fakt !
Pro kolařské fajnšmekry je Sardínie země zaslíbená. Ve srovnání s Českem je kvalita povrchu vozovky někde úplně jinde. A rozmanitost terénu je přímo pohádková. Ostrov je vesměs hornatý, silnice se pořád vlní, vlevo vpravo,nahoru dolů. Střídají se úseky s kopečky kolem jednoho kilometru, případně jen pár stovek metrů, s kopci 2-3 kilometry dlouhými. Toto platí, pokud se jede kolem pobřeží. Při odbočce do vnitrozemí se délka kopců znásobuje. Jeli jme několik desetikilometrových stoupání. Sice vesměs jezditelných, bez extrémních ramp.
Na cestách kolem pobřeží je čilý automobilový ruch. Ale jen malá auta. Žádné kamiony !!! Ve vnitrozemí jsou úseky i přes 30 km prakticky bez lidí. Jen dobytek. Jsou vidět pouze vzdálené salaše. Projeli jsme turisticky exploatovanými oblastmi, kde je vše placené a za plotem, stejně jako chudšími regiony s volným přístupem k moři. S naším stylem divokého kempování pod širákem jsme si vystačili, až na jeden pobyt v placeném kempu. Ten byl ale spíše ústupkem civilizační dekadenci, neboť bylo třeba dobít baterie kamer a mobilů ( havaroval invertor, který jindy fungoval ). A oprali jsme dresy, atd…Voda je na Sardinii problém – totéž platí i pro Sicílii, jen Korsika je světlou výjimkou.
Nelze nevzpomenout nezapomenutelný zážitek. Divoký kempink u moře pár stovek metrů od raketové základny. Za dohledu helikoptér a radarů. A jako nechtění náhodní hosté jsme participovali na vojenském cvičení, jehož princip nám zůstal záhadou. Před východem slunce přijel maskovaný džíp a důstojník mě poprosil, ať se dnes nekoupeme. Slušně, klidně. Jak jsme zjistili v průběhu vyjížděk na kole, byla oblast uzavřena…Hlídkující vojáky a policisty jsme viděli i následující den při odjezdu auty. Nás ale nevykázali. Proč ne, nevíme.Registrovali jsme pohyb lodí v okolí, ty instalovali různé bojky a něco se dělo pod vodou, v noci bojky podivně blikaly a pohybovaly se…Ráno byl klid.
Že nelžu, dosvědčí fotky odpalovací rampy z různých míst a vzdáleností, stejně tak fotky nesčetných radarových stanic na okolních kopcích. Ke dvěma jsem vyjel na kole a pořídil dokumentaci. K oběma jsem vyjel dokonce dvakrát. Poprvé jen s mobilem, protože výjezd byl jen okamžitý nápad, když jsem narazil na elektrické vedení vedoucí do pobřežních kopců. Podruhé už s foťákem. Jednou to byl téměř čtyřkilometrový výjezd v překrásné krajině po perfektní silničce. Tu byly jediné prudké krpály, naštěstí jen krátké…jinak bych na pálícím slunci asi kolaboval. Druhá stanice byla podstatně dostupnější.
Původně jsme plánovali podstatně kratší pobyt a dřívější návrat domů. Do práce, na závody či za milovanými polovičkami – dle nátury. Ale nebyl zpáteční trajekt. Tak velký je zájem turistů o Sardinii. A to jezdí několik námořních společností několikrát denně do několika destinací na ostrově z několika přístavů na kontinentě. Jen tak na okraj – na jeden trajekt se vejde pár set až tisíc aut a pár tisíc pasažérů…A navíc na Sardinii funguje pár letišť.
Vidina dlouhých 15 dnů na ostrově a z toho plynoucích osobních problémů různého rázu nás původně rozladila. Několikrát jsme zamířili do přístavů, zda se nějaký flek na lodi neuvolnil…Postupně jsme se ale do Sardinie zamilovali. A já sám jsem nerad odjížděl, neboť jsem neprojel přes jeden lákavý kopec…pravděpodobně nejvyšší asfaltovanou silnici na Sardinii. Silnice není na mapě, ale po dva dny jsem narazil na odbočku na Perdu Liana. Na protilehlých svazích hory. Hora je 1293 m vysoká, a silnice asi vede až nahoru…?? Už jen název „ztracená planina“ mě lákal, ale neměl jsem čas a sílu to zkusit…Takže mi minimálně ještě jeden den chyběl.
Škoda. Už asi nedostanu šanci horu prozkoumat. Mám tak na Sardinii výškový rekord asi 1150 m. Ale nezměřený. Nemám výškoměr, žádný ukazatel tam nebyl, na mapě je pouze kota a slepá silnice k ní směřující. Po dotazu chabou nápodobou italštiny na průjezdnost cesty jsem to prubnul. Silnice v území nikoho byla bezvadná, žádný provoz. Potkával jsem jen prasata. Drobotina přede mnou utíkala, asi ještě cyklistu neviděla. Staré prasnice zachovávaly důstojný klid, měly své zkušenosti. Výška cesty není z pohledu alpských sedel nic moc, výškový kolařský rekord mám téměř třikrát výš, ale zážitek z krajiny to byl.
Jen pro přehled – nejvyšší hora Sardinie má 1834 m. Nachází se ve výše zmiňované oblasti. Zda jsem ji viděl, nevím. Hory kolem jsou ploché, nevýrazné planiny, kde se velmi obtížně odhaduje výška. Kolem pobřeží jsou však krásné rozeklané štíty připomínající Dolomity. Mají ale jen pár set metrů.
Nemohu nezmínit pláže, i když to s cyklistikou nesouvisí. Rozmanité, jako ostatně celá Sardinie. Mnohakilometrové písečné pláže střídají zastrčené nádherné plážičky, bez lidí, lákající k vykoupání ve smaragdovém moři s bělostným příbojem. Jen si dát trochu práce pár metrů k nim sešplhat.
Na mapě je pár jezer. V horách. Vyrazili jsme k několika s vidinou stínu pod stromy a šancí vyprat propocené věci. Bohužel jsme byli zklamáni. Do naší představy měla jezera daleko. Hladina byla pár metrů pod normální hladinou a na vyschlém dně se potuloval dobytek. Ani jsme nevylezli z auta…
Jezera byla jediným negativem na jinak zdařilé dovolené. Defektů bylo málo, žádná bouračka. Měli jsme jen málo opalovacích krémů. Zato zážitků nadbytek.
autor: Petr Ritter
Cyklodovolená na Sardinii
