Hlavní cíle letošní cykloakce byly tři : Hitlerovo „Orlí hnízdo“ , pověstný Zoncolan a horské etapy Tour de France. Vedlejšími cíly bylo několik dalších kopců a samozřejmě i koupání na Azurovém pobřeží.
Na Kehlsteinhaus – kamennou chatu na impozantní hoře nad Obersalzbergem ( druhé mocenské centrum Třetí říše ) v Berchtesgádenských Alpách – nechal Bormann vybudovat horskou silnici jako dárek k vůdcovým padesátinám. Tato silnice je ale pro normální provoz uzavřena. Jezdí tam pouze kyvadlová doprava s turisty. Náš plán je cílené porušení zákazu – brzy ráno před zahájením provozu. Loni se nám nepodařilo najít správnou silnici, ale vyjížďka po placené / my jsme samozřejmě za ranního šera neplatili…./ Rossfeldstrasse s krásnými výhledy na okolí byla aspoň náplastí. Letos jsme si ani nepřipustili, že bychom neuspěli. Ale opět jsme bloudili. Najeli jsme zbytečně dost kilometrů, dotazovali se několika turistů, co jsme cestou potkali, nahlíželi do jejich map atd. Nakonec kluci nahoru dorazili, byť po nesprávných lesáckých stezkách. Já jsem správnou cestu našel, ale s ohledem na provoz autobusů jsem se otočil po fotodokumentaci sídla pár set metrů nade mnou. Bohužel na fotce kvůli mrakům a mlze Kehlsteinhaus není rozeznatelný. Navíc jsem dostal vynadáno od šoféra prvního autobusu, se kterým jsem se střetl na cestě dolů .Naštěstí v přehledném místě . Do třetice snad nahoru dorazím.
Monte Zoncolan je znám cyklistům z Gira dˇItalia. Když se člověk dívá na kopec v televizi, vidí náročné stoupání, se kterým se trápí i profíci, ale o realitě náročnosti má zkreslené představy….Naše šestičlenná grupa už pár kopců vyjela, takže z údajů o procentech stoupání jsme něco vyvozovali. Proto dva nejstarší zvolili výjezd z „lehčí“ strany. Což ovšem platí pro prvních cca 10 km, i když i tam byly úseky nad 10 %. Poslední 3 km mezi sjezdovkami ovšem nešly pod 15%. Několikrát jsem v cca dvacítce kolo potupně tlačil…A to mám zabudován tzv.“vyprošťovák“ . Na závodní straně je obdobně obtížných 7 km z celkových deseti. Hotové peklo ! Cyklistické trápení. Utrpení pro normální smrtelníky. Nevím, zda budu mít ještě příležitost vyjet si kopec správným směrem. Vzhledem k přibývajícímu věku a úbytku sil, si asi pomůžu další úpravou převodů na silničce – nebo to zkusím na horáku ?
Před přesunem k moři jsme si ještě odskočili na další kopec, kde se jelo letošní Giro - Passo Fedaia pod ledovcovou horou Marmolada. Mladší členové party si přidali ještě Passo Pordoi. Pěkný cyklistický zážitek.
Již několik let jezdíme na francouzskou rivieru. Za koupáním a samozřejmě i cyklistikou v přímořských Alpách. Kempujeme na divoko v lesíku nedaleko Col dˇEze, kopce známého ze slavného závodu Paříž – Nice. Z tohoto místa je to cca 15 km do Monaka. Vyjížďky podél pobřeží jsou pro milovníky krásné přírody a civilizované krajiny nezapomenutelným zážitkem. Cest v různé výšce nad mořem je nespočet, jsou zde i silnice s minimálním provozem. Samozřejmě zajíždíváme i do vzdálenějšího vnitrozemí. Opakovaně si testujeme výkonnost na proslulém Col de la Madone – po tomto kopci je pojmenováno kolo Trek, na němž Lance Armstrong 7x vyhrál Tour.
Letošní počasí je dost proměnlivé, na jihu u moře je případný déšť snesitelnější, než v severnějších a vyšších horách. Proto jsme po aktuálních studiích předpovědi počasí v novinách upravili původní záměr akce. Nový plán byl strávit 4 noci zde a následující deštivý den využít k přesunu na trasu Tour de France // místo postupného přibližování se a vyjetí pár dvoutisícovek - ty mají přeci jen nějakou váhu v očích kamarádů ! // . I když počasí nebylo ideální, najezdili jsme dost kilometrů na kolech, párkrát se vykoupali, poznali jsme nová zákoutí překrásné oblasti. Já jsem se např. při hledání přístupu k antické památce Tropheé des Alpes z doby římské nadvlády v městečku La Turbie dostal na strmý kopec nad Monako, odkud jsem nafotil zajímavé pohledy na knížectví z ptačí perspektivy. Jeden den jsem podle ukazatelů dojel k monackému golfovému klubu na kopci Mont Agel / nevím zda Chrenkova společnost Agel odvodila svůj název od tohoto kopce, či zda to tam Chrenek vlastní, jak sýčkovali parťáci…/. Zážitkem pro mě byly i oslavy francouzského státního svátku – den pádu Bastilly.
Pro městské cyklisty potýkající se s nepřátelsky naladěnými automobilisty bych tady rád uvedl dosud jinde neviděný zážitek. V přístavu Nice jsem narazil na cyklostezku, která má samostatně fungující cyklistické světelné semafory ! Městem jsem se v minulosti na kole projížděl vícekrát, jsou tam kilometry cyklostezek. Proslulá pláž „Anglická promenáda“ je v délce mnoha kilometrů oddělena od autoprovozu rekreačním pásem pro pěšáky, sportovce na různých vychytávkách a samozřejmě jasně vyznačeným pruhem pro cyklisty. Pro ně jsou co kousek k dispozici automatické půjčovny kol, tzv. Bluevelo. V ulicích s hustým provozem je samostatný pruh pro autobusy a cyklisty.
Během poslední noci nás vzbudila policie a nemilosrdně nás vyhodila – v tomto plán nevyšel. Pravdu ovšem měli meteorologové a odpoledne začalo pršet. Jelikož naše parta spí pod „širákem“, hledáme za deště v horách lyžařské středisko, kde se dá schovat a přespat pod nástupními stanicemi lanovek. To se nám podařilo i tentokrát ve vesničce Ceillac v oblasti národního parku Quyeras. Navíc jsme mimoděk objevili krásnou horskou přístupovou silnici s 18 serpentinami na cca 8 km s převýšením cca 600 m. Nedaleko od trasy Tour. Máme tak cíl pro příští akce.
Další den se ukázalo sluníčko, takže parta vyrazila na slavný Col dˇIzoard. Já jsem v minulosti přejel průsmyk z obou stran, takže jsem absolvoval turistickou poznávačku v překrásné oblasti parku Queyras. Navíc jsem chtěl šetřit síly na příští horské etapy. První fotky jsem dělal hned pár metrů od startu vyjížďky – pod hradem ze 13. století, který leží na skalnatém ostrohu nad soutěskou. V řece je provozován rafting i canyoning. Pokračoval jsem dále po trase Tour směrem k nejvyššímu průsmyku letošního závodu – 2744 m vysokému Col dˇAgnel. Ale nejel jsme na něj – absolvoval jsem ho před lety , ještě za „mlada“ u příležitosti stého výročí TdF. Naplánoval jsem si boční údolí vedoucí pod nejvyšší horu oblasti, téměř 4 tisícovou Mont Viso. Chtěl jsem dojet co nejdál, na mapě byly vyznačeny body pěkného výhledu….a chata…Ovšem pro silničku to nebylo – na horáku pohodička. Během sjezdu se ukázala zrádnost „zubatého“ slunce : směrem nahoru se jelo fajn, s větrem v zádech jsem se ani nepotil jako obvykle, s kopce dolů jsem byl za chvilku promrzlý na kost…Jak jsem starý, tak jsem hloupý !
Kluci se z vyjíždˇky vrátili nadšeni – potkali profíky, kteří se ve dnu volna byli projet po trase etapy, jež je čekala v příštích dnech. Následně jsme se dle plánu auty přesunuli do údolí Val Ferand, odkud jsme na kolech chtěli dojet v příštích dnech do cílů etap Tour na Galibieru a v Alpe dˇHuez. Cestou na místo jsme jeli po trati obou etap. Všechna vhodná místa kolem cest už byla zabraná karavany či přívěsy. Pár dnů předem ! Tento fakt znám už řadu let , poprvé jsem byl na Tour před 13 lety. Proto ten záměr s divokým kempováním v bočním údolí.
Před setměním jsme našli ucházející místo na přespání pár kilometrů pod Col du Sarenne – vysoký 2009 m n.m. Po chvilce u nás zastavilo auto – prý bychom tam neměli zůstavat přes noc . Kvůli lavinám !!! Teprve teď jsem si všiml dvou semaforů a tabule s výstrahou o lavinách. Pár metrů nad námi byla jasná lavinová dráha, buldozerem patřičně upravená….A nazítří napadl sníh.
Co v takovém případě udělají chytří Čecháčci – odjedou k maminám. Jen pro částečné uklidnění svědomí jsme se ještě v autech projeli po trati Tour – proslulými 21 serpentýnami do Alpe d Huez. V duchu jsme obdivovali nemálo cyklistů, kteří to v panující slotě šlapali za své…Téměř celou cestu domů jsme jeli v dešti, místy dost silném. Pochvalovali jsme si své rozhodnutí.
Jaké však bylo naše překvapení doma u televize ! ?? Zbývající etapy Tour se jely na slunci. I když určitě bylo dost zubaté .
autor: Petr Ritter
Cyklodovolená v Alpách
