O tom, že jsme byli s Erčou ve Vietnamu, už víte, ale proč jsme tam byli, to ví jen pár zasvěcených. Tož vám to prozradíme! Byli jsme na svatbě! Na pravé vietnamské svatbě a aby toho nebylo málo, tak ženichem byl můj brácha Miki, který si bral vietnamskou dívku Kim Cuc.
Nebudu tu rozepisovat, jak a kde se poznali a proč se rozhodli vyjít do života po společném chodníčku bok po boku, to je důležité pro ně. Nás spíše zajímá,co se v takovém Vietnamu na svatbě dělá a co jí! Že je to tak?!
Tak, kdo si představuje, že svatba vypadá úplně jinak než v Evropě, třeba u nás, tak se mýlí. Je to dost podobné, ale jídlo je určitě jiné, jisté zvyky také neznáme a počet svatebčanů se také trochu liší od našich čísel.
Měl bych však začít od začátku. Samotná svatba trvá, dalo by se říci, tři dny. Nepočítám do toho shánění šatů, jídla, hudby a takových podobných propriet. Jde mi spíše o tu oficiální stránku.
První den se kolem poledne vydá ženich se svou nejbližší rodinou a pěti švarnými jinochy k nevěstě. Před domem nevěsty převezme těch pět jinochů od ženicha pět darů (alkohol, betelové oříšky, sladkosti, kávu, čaj a různé luxusnější potraviny) zabalených do krásných krabic potažených rudým rounem.
Na dvoře domu nevěsty čeká nevěsta v národním kroji s pěti krásnými dívkami, ty jsou v jednotném kroji také, ale jiném než nevěsta, na jinochy s dary a ty pak společně uloží na oltář v domě nevěsty. Oltář je nejdůležitějším místem domácnosti, kolem kterého se schází rodina ve chvílích volna k meditaci, modlitbě, ale i k normálnímu hovoru. Také všichni hosté jsou tady pohoštěni a usazeni k šálku zeleného silného čaje.
Po uložení darů se v domě sejde nejbližší rodina obou svatebčanů a navzájem se představí a požádají o ruku. Pak maminky otevřou dary a část z nich roznesou po rodinách nevěsty k jejich rodinným oltářům. Tam se ženich s nevěstou pomodlí a popovídají si s bratranci, tetičkami či strýčky. Všude se nabízí jejich silný horký zelený čaj. Nám, alkoholickým Evropanům, nalijí štamprli něčeho ostřejšího.
Tímto způsobem se obejde několik nejbližších rodin, kde dojde opravdu k seznámení rodin. Tyto procházky trvají pár hodin. Záleží, jak velká ta famílie je. Nám to trvalo celkem asi 3-4 hodinky.
Během toho se samozřejmě neustále fotí. Foťáky, mobily, čímkoli. A hned se to rozesílá na Facebook, který je ve Vietnamu zakázán, ale všelijakými oklikami to přeci jenom jde!!! Úžasná země!
Pak si jde každý po svých. Říkám si:“Hm, to jsem zvědavý, co bude zítra?!“
Následující den se má připravovat u nevěsty svatební stan, hudba, vařiče a já nevím co všechno. Mysleli jsme si, že jim v tom pomůžeme, ale jeden ze strejdů od Cuc nás bere na výlet do přírody a pak do největšího buddhistického komplexu ve Vietnamu. Vracíme se až k večeru. O nic jsme však nepřišli. Rodina a přátelé, kteří se podíleli na přípravě svatby, jsou ten večer pozváni na jakousi předsvatební párty, kde už hraje kapela a také se má něco i vypít!
Takže druhý svatební den nám začíná večer! Po vydatné večeři se ve svatebním stanu rozeznívá hudba v podání vietnamských muzikantů. Kolem nás se začínají scházet Vietnamci a družně s námi hovoří. Oni vietnamsky a my česky. Je to prča, nikdo nerozumí. Cuc je na roztrhání, musí nám to vše překládat. Jednou ji voláme my, podruhé zase třeba její kamarádky či tetičky. Každého zajímá, jaké to je u nás a my se samozřejmě zajímáme o jejich život. Sleduji, že oni neustále pijí ten jejich zelený čaj, za to my si dáváme Hanoi vodku, ale ta má v malém třetinkovém balení jen 29% alkoholu, abychom, my chlapi, dostali do krve nějaké volume, tak to zapíjíme jejich rýžovým pivem.
Zábava se rozjíždí, všichni jsou v civilu a kameraman vše natáčí. Vietnamská muzika hraje a zpívá. Dva nějací rodinní přátelé si dali také pár štamprlí a nějak je to vzalo. My, Češi, vstáváme bereme ženicha s nevěstou na plac dáváme jim zahrát sólo! My se stavíme kolem nich do kruhu a začínáme tančit. No, to netušíte, co se stalo?!
Svatebčané vyskakují z židlí a popadají se za břicha a smějí se, až jim slzy tečou po tvářích!!! Nechápeme, co se děje?! Okamžitě berou mobily a volají všem známým, aby přiběhli do stanu, aby se podívali, co se tu děje!!! Už chápeme!!! Oni totiž vůbec netančí!!! Jak pro ně,tak i pro nás to byl šok! Ale srandovní!!! Říkal jsem si, na co pak tam mají tu hudbu? Oni si však navzájem jeden přes druhého zpívají, ale fakt dobře! Jsou mistři Karaoke! A hudba zní i tak všude a pořád.
My se proto rozhodujeme jim ukázat náš národní tanec Polku, zhruba dvacet minut hledám s kapelníkem hudbu, podle které by mohli hrát v polovičním taktu. Na konec se to podařilo a my lítáme po stanu a vymetáme každý kout! Venku je dost chladno, asi 10°C, my však po vodce a bujarém tanci shazujeme bundy a mikiny a jsme rudí v tváři jak řiť paviána! Až se z nás kouří! Svatebčané jsou z nás paf, ale baví se dobře. My chlapi opouštíme naše ženy a chceme je přenechat vietnamským tanečníkům, ať to zkusí! Oni se chytají příležitosti a ti odvážní nastupují na plac a …. a chytají nás chlapy za ruce a pokračují v tanci s námi!!!!! Teď jsme v šoku my! Pár dívek vstalo a tancují s našimi manželkami. Nechápeme, ale bavíme se i přesto dobře! Pak několika kočkám vysvětluji, co je základem tance a proč tancuje muž s ženou a že je to součástí námluv a tak podobně. Sice nic neříkají a neoponují, ale asi nechápou…
Před půlnocí je po všem. Všichni jsou již v peřinách a přemýšlejí nad zítřejším dnem, dnem posledním svatebním.
Třetí den bude opět nóblesní. Nevěsta bude v svatebních šatech, ale stejných jako jsou u nás v Evropě. Ženich i svatebčané v oblecích či krásných šatech. Přijde spousta hostů a bude se hodovat a pít. No, pít se bude zas zelený čaj. My Češi si to však zpestříme pivem a Hanoi vodkou, vždyť je třeba desinfikovat všude a pořád!
U nevěsty se scházíme již v 8:00 ráno, abychom mohli vítat hosty. Jelikož jsme první, tak vidíme i přípravu jídel a krásně nazdobené svatební tabule. Na nich nesmí chybět svatební dorty ve tvaru srdce. Hádejte, z čeho asi jsou? No z rýže! Jsou posypané zvláštním slaným kořením a uvnitř je vrstva jemně nastrouhaného sušeného kozího masa. Musím říci, že v první chvíli jsem čekal sladký dortík, ale i tento mě nezklamal a byl velice chutný.
Nevěsta s ženichem a rodiči vítají hosty a já šmejdím s foťákem v místech, kde se vaří, peče, smaží a kuchtí. Můj zrak zakotví na lavóru, kde je něco zvláštního. Vypadá to jako malí ptáčci, ale bez peří. Jsou naloženi v nějakém koření a čekají na to, až se rozžhaví olej. Prý je to specialita! Jí se to celé, s kostmi, vnitřnostmi i hlavičkou. Vyplivne se jen zobáček. Ten se nehodí. Trochu se ostýchavě škrábu na hlavě a jaksi tomu nevěřím. Ptám se, jestli to jsou vlaštovky nebo vrabčáci, ale odpověď zní:“Čip,čip.“ Tak tedy dneska budeme jíst mimo jiné i čip,čip.
Oslava začíná. Hosté jsou usazeni za stoly ve stanu, venku neustále mrholí, je chladno a kolem je všude bláta, ale co naděláme?! Muzikanti hrají a zpívají. Ženich s nevěstou sedí v čele stolu a svědkové přečtou oslavnou řeč. Někteří hosté za doprovodu muzikantů zazpívají oslavnou píseň a … to je všechno!
Čekal jsem nějakého kněze či budhistického mnicha, který mladým stvrdí obřad, ale ono to není třeba. Svatba je oslava, papír se podepíše na Místním výboru a vše je hotovo! Začalo se tedy jíst a hodovat. Hosté postupně přinášeli novomanželům dary, finanční. Nějaká lednička či hrnce se tu nenosí, však mladí vědí, co potřebují! Také s nimi chvíli pohovoří a pojdou opět k svým stolům, aby pokračovali v bufetu. Já snědl polévku, kousek rýžového dortu a jdu fotit. Vracím se zpátky, ale sednout si už nemám kam. Na mém místě hoduje z mého talíře nějaká milá babka či tetička a směje se na mě černými zuby, které jsou zabarveny žvýkáním betelu. Vysvětlím, co je betel:
Betel (arekolin)
Sousto pro žvýkání obsahuje kus ořechu arekového z palmy arekové, pinangu (Areca catechu) v určitém stadiu zralosti a trochu páleného vápna. Obě složky se zabalují do srdčitého listu pepře betelového (Piper betle). Žvýkání je rozšířeno mezi 68°a 178° východní délky a 12° a 30°severní šířky, tedy na ploše větší než 8 000 000 km2. Zvyk je starý asi 2 000 let. Před 2. světovou válkou mu podléhalo asi 200 miliónů lidí. Domorodci většinou žvýkají celý den, první, po čem sáhnou, je betel. Někteří si jej ponechávají i přes noc v ústech. Jedině láska dovede na chvíli u některých tuto vášeň přemoci. Pro togalské dívky bylo projevem opravdového a hlubokého citu, jestliže muž kvůli nim vyňal betel z úst. Zanechat žvýkání betelu znamená pro mnohé raději zemřít. Žvýkáním se zbarvují sliny a rty do červena.
No nevadí, však pojím i ve stoje, hostů je více než se čekalo (plán počítal s třemi sty vesničany). Po svatbě, už u nás doma v Třinci, jsem se dozvěděl, že na svatbu dorazilo přes 400 hostů!!!!
Ale vracím se zpátky do Thai Binh, vesnice vzdálené zhruba 120 km východně od Hanoje, odkud pochází nevěsta a kde probíhá svatební hostina. Po různých druzích pečeného, na nudličky nakrájeného masa a spoustě dušené zeleniny překládané rýží a hranolkama přišel čas i na Čip,čip!
Beru odvahu a beru si ptáka jako první Evropan. Všichni mě sledují, opravdu všichni a rázem je všude ticho jako v hrobě! Chvíli to převracím v rukou a pak se do ubohého vychrtlého tělíčka zakusuji. Kostičky praskají jako čipsy a celý obsah kromě zobáčku končí ve mně. Není to kyselé ani sladké, je to jako maso, dá se to! Jen pár kostiček musím párátkem vytěžit ze zubů. Všichni se opět začali bavit, nezklamal jsem. Nyní je řada na mých bílých rodinných příslušnicích. Těm to někteří vesničané tlačí svými rukami přímo do úst. Je to švanda, ale musím uznat, že to opravdu není špatné a dá se to. Zajídají to dlouhými nudlemi, pokapanými nějakým sosem.
Ani si toho nevšímám, ale vesničané se u stolů střídají. Ti první jsou již doma a přicházejí další. Je to takové průběžné střídání stráží. Odcházející hosté dostávají od novomanželů maličký dáreček v podobě dvou čokoládových mincí pro štěstí. Později zjišťuji, že to jsou ty naše zlaté čokoládové penízky s hodnotou 2,-Kčs!
Během samotné hostiny se seznamujeme se spoustou sousedů, tetiček, bratranců a příbuzných. Jsme přijati velice mile, až jsme z toho naměkko. My si samozřejmě všechny zapamatovat nejsme schopni během této chvíle, ale oni nás během celého pobytu ve vesnici už zdravili z dálky tím naším Helou nebo po jejich: xin chào ( čti sinčao) .
Dědeček Cuc mě také představil veliteli vietnamské osvobozenecké armády, která bojovala proti američanovi. Pak mi představil také bývalého starostu vesnice, který také byl účastníkem válečného konfliktu, který skončil relativně nedávno v roce 1975. Tito lidé jsou ve vesnici velice váženi.
Po společných foceních svatebčanů se hosté rozešli domů a zůstaly jen prázdné stoly. Na hodinách bylo teprve něco málo po jedné hodině odpolední. Nikdo ožralý, všichni najezeni a šťastní! V tom Vietnamu k radosti moc nepotřebujete! Stačí být v rodině, najíst se a kde složit hlavu. Co víc si přát?!
CO? No přeci ještě novomanželům šťastnou společnou cestu životem, pevné zdraví a kupu capartů kolem nich!
autor: Pavel Zubek
foto: zde
Další článek z Vietnamu je zde
Vietnam: Na vietnamské svatbě
