Dolomity 2012 - Tyrolské elegie na pozitivní způsob

Letošní menu, tentokrát pro Dolomity, nám Zbyněk připravil nadmíru
chutné, s pečlivostí a znalostmi sobě vlastními, s klasikami i
neznámými "špeky". 11 dnů znamenalo opravdu intenzivní cyklistiku v
tom nejlahodnějším podání, pořádnou cyklistickou dřinu od začátku do
konce, dechberoucí scenérie na denním pořádku a taky zjištění, že už
jsem se konečně po akci dopracoval ke čtvrté dírce na opasku, než mě
ledové kaštany opět posunou k té třetí... ;-)

Co bylo jiné? Zbynda chytře navrhl připlatit si a ubytoval nás ve dvou
krásných penzioncích, kde jsme měli soukromí i veškerý komfort po
těžkém dni v pedálech, kdy večer v září už přece jen teplota klesne
poměrně hluboko. Tři dny jsme strávili pod sjezdovkami Kronplatzu,
zbytek pak v Colfoscu u Corvary, přímo na Sella Rondě. Odtud jsme se
rozjížděli k hvězdicovým etapám...

Dále byl program obohacen o choďákové dny. Já absolvoval dva, i kvůli
nim jsem si na akci bral pohorky. Oba byly naprosto fenomenální a až
se stydím, že na tak intenzivní cyklistické akci jsem nejhezčí fotky
pořídil v pohorách. Ale psal jsem vám to už z Brenty: kdo chce hory
objímat a stát se jejich součástí, musí na chvíli z asfaltu slézt...

Z toho jsme párkrát slezli i na kole. Ve druhé etapě, po překrásném
přejezdu Stallerského sedla do Rakous, jsme absolvovali 15 km
šotolinový přejezd přes horské sedlo Klammljoch zpět do Itálie.. Všude
klid, šotolina, kamínky, které naše 23 mm silniční pláště tolik milují
(defekt nedal nikdo!), rozpálené ráfky ve sjezdu v miniaturní
rychlosti, všude krávy a telátka, klídek ruší jen kravské zvonce,
idylka, apflštrůdl na sestupu v jedné z chat...

Druhou šotolinovou vložku nám Zbynda dal na pro mě dosud neznámý Prato
Piazza, čtvrtý den. Těch šest kilometrů jsme skoro celých šli pěšky, i
proto jsem si raději vezl sandály na přezutí, protože karbonové
podrážky mých comproadů by to nepřežily, o plastových kufrech
nemluvě...

Akce nám dala možnost poznat Dolomity ve famózní meteorolgické formě.
Nejdříve doznívající léto s krásným a teplým počasím. Poté přechod
studené fronty (jeden den jsme odpočívali v posteli) a následný
zážitek ze stejné oblasti...pod sněhem! Zasněžené scenérie paradoxně
patřily k největším zážitkům, a to se hned následně opět mírně
oteplilo (už nebylo takové horko) a nastal...dolomitský podzim! Podzim
na horách, s dalekými výhledy, sytými barvami a ostrými stíny, a právě
v něm jsme šli výšlap po úbočí masívu Padon, mezi Selliu a Marmoladou.
Tento masív jsem zdolával po těžkých ferratách před 3 roky a výhledy
patřily k tomu nej nej, co jsem v horách kdy viděl - až do letošní
Brenty. teď jsme šli na druhou stranu, směrem k Passu Prdoi.
Perspektiva výhledů na Marmoladu i přehradu Fedaia byla najednou úplně
jiná, než mi visí v obýváku i nad pracovním stolem, ale stejně
překrásná, však ji na fotkách taky vidíte... To už byl poslední den a
rozjímání na Pordoi, v úžasném zářijovém horském ráji, s rozzářenými
cyklisty okolo, kteří právě dovezli své Colnago k fotce u pomníku
Fausta Coppiho, to už byl takový vrchůlek na konec...

Nemělo by zapadnout, že etapy nám Zbyněk přichystal patřičně těžké.
Opravdovým masakrem, po kterém jsem ale dlouho toužil, byl naprosto
drakonický výjezd k Tre Cime di Lavaredo, se stoupáním sahajícím k
hranici 19-20%. Po něm mě na kole poprvé od Mortirola před 4 lety
skutečně masívně bolela stehna. Neméně obtížný byl výjezd na nejtěžší
dolomitské sedlo Passo Fedaia pod Marmoladou nebo předposlední,
opravdu těžký den s přejezdem Passo Giau (jak nádherné výhledy! Ale už
mi docházely síly, počítal jsem každou stovku metrů na vrchol), na
nějž nám Zbynda nandal jako nášup fakultativní výjezd k chatě pod
Cinque Torri - naštěstí jen 4 km, ale naprosto vyčerpávajících,
neustále mezi 16 a 20 procenty...

Bylo úžasné sledovat, jak nádherně je oblast centrálních Dolomit
zařízena pro všechny druhy sportu, od lyží po silniční cyklistiku,
sedla jsou sázena nahusto a člověk nemusí čekat půl dne na zdolání
čehosi...

Takže Zbyndo, díky, už se těšíme na jihofrancouzské Alpy příští rok!

A já musím dál dobírat dovolenou, ve zbytku týdne musím ulovit nějakou
letenku do USA. Na Floridě v říjnu už nebudu cyklistou ani horalem,
ale běžným turistou...


Přemýšlím, jak se rozloučit - tak někdy u kola, hor nebo jiné
zajímavosti zase giau!

Jirka

foto zde: