Každým rokem zajíždíme na jižní Moravu do Čejkovic na Den otevřených sklepů a při této příležitosti si na kolech projedeme i nějakou část jihomoravského kraje. Letos jsme se rozhodli pro Národní park Podyjí.
O vinných sklípcích v Čejkovicích nebo o naší procházce Znojmem nebo k radaru Skalky tu psát nebudu. To jsme si všechno prošli pěšky. Já se zaměřím na tři dny našeho pobytu v Havranikách u Znojma, od kud jsme vyráželi na naších bajkořích (kolech) do bližšího či vzdálenějšího okolí NP Podyjí.
První den jsme si po deštivých dnech vybrali trasu na rozehřátí do rakouského Retzu a zpět. Hned v Havranikách sjíždíme špatně se značení a nabíráme 3 km navíc. Po nalezení správného směru jedeme stepní krajinou uschlé trávy, bodláků po skalkách mezi vřesy k Dyji. Klesání je silné. Už si představuji jak se budu muset zase štrachat do kopce! Přes visutý most přes Dyji, na kterém se tři cyklisté musí zastavit a jít pěšky, protože se to tak moc houpe, až nejde jet. Na vinici Šobes kola musíme vytlačit, protože je cesta z kluzkých kamenů a příliš prudká do kopce. V Záchranné stanici si dáváme první vínka ze Znovína. Kerner je boží! Zas to nesmíme přehánět, vždyť máme před sebou ještě kus cesty.
Do Hnanic musíme opět vyšlapat prudký kopec a pak mezi vinicemi projet státní hranici. Zastavujeme u zbytků starého kostela, který není až zas tolik zajímavý, jako balvany za ním, které jsou uspořádány do kruhu a mají kulovitý tvar. Prý to jsou pozůstatky nějakého keltského obydlí či obětního místa. Pokračujeme dál do Mitteretzbachu nějakou divnou cyklostezkou v lesích, kde je to dobré akorát tak pro traktor. Raději najíždíme na cestu a po cvhilce opět mezi vinice. Do Retzu přijíždíme v poledne. Je to hezké malé a útulné historické městečko. Chvilku si odpočineme, koukneme do vedlejších uliček a pak se zase vracíme po stezce, kterou vybral Škopek. Vybírá dobře. Pořád se to klikatí mezi vinicemi, nikde ani živáčka jen prázdná cyklostezka bez aut. Je to paráda.
Během chvilky jsme v Šatově. Míjime pěchotní srub Zahrada, který je součástí Technického múzea. My však už máme hlad, tak honem do místního hostince na pozdní oběd a pak do Malovaného sklepa, ve kterém nikdy nebylo děláno víno, ale byla tu soukromá vinárna. Sklípek je znám tím, že se v něm nacházejí malby v pískovci od lidového umělce Maxmiliána Appeltaura, který je maloval 34 let!!! Poté jedeme do vinného sklípku koupit nějaké zásoby vínečka na dnešní večer. Vybíráme si Zweigeltrebe rosé od Vinařství Artim. Škopek ještě hledá kešky a my opět přes stepní krajinu jedeme do našeho ubytování v Havranikách. Na rozježdění jsme si dnes dali 32 km.
Další den se rozhodujeme pro nejdelší tůru naší dovolené. Chceme dojet do Vranova nad Dyjí přes NP Podyjí. Mělo by to být asi 60 km. Také nám přeje počasí. Je polojasno, ale ne moc teplo. To půjde. Opět musíme sjet k Dyji a vyšlapat pověstný smrťák - šobesský kopec. Ani netušíme jak dlouhý a příkrý! Potupně sesedáme z kola a musíme jej tlačit vedle nás. Potíme se jak prase. Nabíráme tu pekelné zpoždění. Cestou jsou krásné vyhlídky do údolí Dyje, která se klikatí v zářezech NP Podyjí. Po dosažení vrcholu NP Podyjí odbočujeme k Železným schodům, které tu kdysi zbudovali pohraničníci ke kontrole oblasti. Po schodech už není ani stopy, snad jen pruh mladých stromků v krajině.
Po náhorní plošině to pak jede docela dobře. Pro urychlení odbočujeme do Podmolí a pak po silnici, kde však auto projede jen jednou za uherský rok, pelášíme do Horního Břečkova a posléze do Čížova. Tam pokračujeme do oblasti bývalé železné opony až na Hrdeggskou vyhlídku. Ta je nádherná! Výhled na nejmenší rakouské město Hardegg stojí za to. Vracíme se zpět do Čížova a rozhodujeme se z časové tísně vrátit zpět. Do Vranova je to ještě daleko a terén je hodně kopcovitý. Prostě bychom to nedali nebo možná ano, ano dojeli bychom domů za tmy.
Zpáteční cestu vybíráme po cyklostezce po lesních pěšinkách. V Šobesu se opět posilujeme vínkem a pak pokračujeme do Havraníků, kde v dalším záchranném bodě Znovína opět nakupujeme vínečko na večer. Rulandské šedé a Tramín červený budou našimi dnešními přáteli po zdolaných 47 km jízdy.
Posledním dnem ježdění na kolech bude nějaká kratší etapa, protože se už musíme přemístit autem od Znojma do Čejče, kde máme zamluveno ubytování. Vybírám trasu kolem nádrží Nové Mlýny a pak do Mikulova. Měla by to být pohodička kolem vody a přes vinice do pohraničního města Mikulova.
Ano trasa ubíhá pěkně rychle, prvních 10 km jsme ujeli za chviličku. Z Dolních Věstonic se vydáváme k Pavlovu, cestou míjíme desítky cyklistů. Je to tady opravdu oblíbené místo. Pod Pavlovem musíme vjet do kopečka a objet Pálavu s hradem Děvínem z jihovýchodu. To bude brnkačka. Slunce pálí o stošet a my šlapeme v potu tváře do kopce, který nemá konce! Neustále nahoru a to dost prudce. Erču bolí od včerejška koleno. Trápí se. Na kolech už jedu jen já a Škopek. Ten mi ujíždí. Já čekám na křižovatkách na pěší a pak zase na kole pokračuji v stoupání na Klentnici, která je klasickou horskou, ale vinařskou vesnicí. Tam si musíme po poledni zase udělat přestávku. Už by to mělo být dobré. Do Mikulova pojedeme už jen z kopce. Co to?! Zase šlapeme do kopce! Ta dědina je dlouhá jak týden před výplatou! Kde je její konec? V nebi?
Všechno musí mít svůj konec i ten náš kopec. Za vesnicí už opravdu do Mikulova jen klesáme. V tomto krásném městečku obědváme a prohlížíme si jeho zajímavosti. Musíme k autu. Podél hlavního tahu z Pasohlávek do Mikulova vede vedlejší asfaltka, která není značená jako cyklo a nám to tu sviští pěkně rychle, až tak rychle, že se rozhodujeme pro zajížďku do Dolních Dunajovic a objet tak Nové Mlýny z jihu a do Pasohlávek přijet od západu. Ani jsme to netušili a dnes jsme si dali horskou etapu, která byla dlouhá téměř 50 km. Škopek najezdil něco málo více, protože hledal kešky. Dnešní výlet jsme hodnotili jako krásný, ale v kopci do Pálavy mě část osazenstva proklínala na věky!
Osobně musím konstatovat a shodl jsem se na tom i s Erčou, že do NP Podyjí se ještě musíme vrátit! Je tu krásně!
autor: Pavel Zubek
foto: zde
Na kolech v NP Podyjí
