V současné době v naší zemi je problém najít sjezdovku, kde se dá ještě lyžovat. Je to tak, letošní zima bez sněhu je poněkud zvláštní. Kdo chce i přesto na lyže, běžky nebo skialpy vyrazit, tak by si měl přečíst, co nám píše Petr Ritter.
Pro lyžaře je Engadin synonymem pro 5-ti hvězdičkovou oblast. A to jak pro sjezdaře, tak i pro běžkaře. První mají k disposici 57 lanovek a 27 vleků, vyřádit se mohou na 350 km sjezdovek v nadmořské výšce od 1716 do 3303 m.n.m. Druzí mohou otestovat kondici na 200 km stop různé obtížnosti - od rovinatých, narýsovaných na dně širokého údolí Innu s nádhernými pohledy na okolní hory, přes závodní vlnící se v zalesněných úbočích hor, až po vysokohorské v závěrech vedlejších údolí nad 2100 metrů. Pro pěšáky je k disposici 150 km strojem upravených chodníků. Na své si přijdou i sáňkaři, či koňáci.
V minulosti jsem Engadin několikrát navštívil, v zimě i v létě. Vždy však jen na „skok“, max 3 dny.Většinou jen jako průjezd v rámci jiné delší akce. Tentokrát to bylo celých 6 lyžařských dnů. Vyrazili jsme hned po Vánocích a prožili zde i Silvestra a Nový Rok. Oba jmenované dny jsou známé úžasnými ohňostroji-obdivovatelé rozzářené noční oblohy se za touto atrakcí sjíždějí zdaleka.
Já jsem sice nepropásl fajrverk, ale kvůli tomu jsem nevážil tisícikilometrovou cestu. Chtěl jsem si především polyžovat a zde je dostatek sněhu zaručen. Oblast je proslulá ideálním mikroklimatem, především nadprůměrným počtem slunečných dnů. Nad údolím se tyčí čtyřtisícovky, ty do údolí mraky nepustí. A vysoká nadmořská výška nedovolí silnému slunci zničit sněhovou pokrývku. Navíc jsou k disposici četná zařízení na výrobu „strojního“ sněhu – i na běžeckých tratích – kdyby příroda stávkovala.
Ani tentokrát mě Engadin nezklamal. Při příjezdu v 7 ráno bylo mínus 10°C a pochopitelně jasno…Hned jsem vyrazil na běžky, bez namazání, to se mi jevilo jako mrhání časem. Vrátil jsem se až za stmívání, pár kilometrů v nohách a desítku fotek v mobilu. O obrázcích nádherné krajiny uložené v paměti nemluvě. Jen pobolívající a otlačené nohy kazily velkolepý zážitek.
Nad ránem dalšího dne se zatáhlo a začalo sněžit. Odpoledne se však opět ukázalo slunce, azurová obloha ve dne a tisíce hvězd v noci dávaly zapomenout na stále více bolící nohy a mraz pod mínus 20°C. Tato zimní idyla trvala až do posledního dne, kdy vydatně sněžilo, celý den. Aspoň jsem vyzkoušel jinou mázu běžek.
Měl jsem s sebou běžky i skialpové lyže. Původně jsem plánoval 3 a 3 dny na obojích lyžích. Nakonec to bylo 4 a 2, zvítězily běžky. Na skialp ve vysokohorské krajině jsem se dle pravidel bezpečnosti neměl sám vůbec vydávat. Ale neodolal jsem. První den jsem se pohyboval v „civilizaci“, mezi sjezdaři na Corvatschi, byť jsem experimentoval s frýrajdem v panenském terénu.( ..lanovkou jsem vyjel na 3303 m.n.m…) Druhý skialpový den jsem se i dost bál…raději jsem ani nezkoušel signál mobilu, co kdyby tam nebyl…!? Lákal mě ale kopec, na který jsem se celý pobyt díval, 2935 m vysoký Crasta Mora. Startoval jsem po silnici směrem na Albula Pass / 2312 /, který je v zimě zavřen. První kilometry využívají sáňkaři, silnice je upravená rolbou. Ale jen po hranici lesa. Pak je závora a cedule oznamující nebezpečí lavin. Šel jsem dál, sice po vyšlapaných stopách, ty ale byly částečně zasypány sílícím větrem, jak se už hlásila přicházející fronta. Navíc jsem vyrazil pozdě, až kolem poledne. Vysněný sjezd snů se nekonal – ze strachu jsem nejel uvolněně, dělal koordinační chyby, sníh byl větrem nerovnoměrně zpevněn, ve stínu se špatně četl terén, a po Silvestru a předchozích kilometrech jsem už neměl sil nazbyt. O mém věku raději nemluvím. Fotky jsou však důkazem, že jsem překonal strach a neotočil to.
Nejsem Tolstoj, nedokážu přenést na papír zázrak zážitku nádherné krajiny, důmyslnost vedení tratí pohádkovými scenériemi. Opět a opět jsem se v úžasu zastavoval a kochal se…a kochal. Litoval jsem, že už nemám dostatek sil, abych si této krásy ještě víc užil. Na ubytovnu jsem se vracel poslední, až za tmy. A opakovaně jsem přemítal nad koupí nových=rychlejších lyží, abych stihl příště ještě víc….Doufám, že bude příště?!
Musím ještě vyšplhat až na vrchol Corvatsche = jen pár ??? stovek metrů nad konečnou lanovky,prověřit terény nad Bernina pasem a dát 10 km frýrajd z Diavolezy, udělat fotky závěru údolí s třemi jezery z Muottas Muragl odkud je to jak na dlani a…atd.
Jen musím vylepšit fyzičku,aby nezůstalo jen u snů. A sehnat dobře placený přivýdělek k důchodu, neboť švýcarských 5* něco stojí.
Běžkařský den 8 sfr ( týden 25, sezona 120 ), sjezdařský 73 sfr, výjezd pozemní lanovkou na Muragl 35 sfr…atd. Výlet koni taženými saněmi k ledovcovému hotelu za 120 frantíku zatím nemusím platit /zvládnu to i po sedmdesátce po svých/ , stejně tak nákladního taxíka kvůli sjezdu na saních zpod Albuly za 20. A návštěvy chat si taky odpustím, i když např. na sýrové fondue mám zálusk už řadu let. Ještě že ubytování v protiatomovém krytu v suterénu místní školy je levné....relativně.
Už se těším !
A revair – jak se říká v rétorománštině ! Au revoir! Auf Wiedersehen ! Na viděnou….
autor: Petr Ritter
Engadin na lyžích
