Smrk je druhou nejvyšší horou moravskoslezských Beskyd, hned po Lysé hoře. Jsou z něj krásné výhledy do okolí a je na něm rezervace pralesního typu. To je vše, co jsem o Smrku věděl než jsem se rozhodl ho pokořit.
Zlanařil jsem manželku a nabídl ji krásný výlet do Beskyd, do míst, kde ještě nebyla.
Smrk je ta hora, na kterou se z Lysé hory díváme, když koukáme na Pustevny, ale nikdy jsme na něm nebyli, tak to chceme napravit. Vybírám žlutou značku, ta by mohla být fajn. Autem zajedeme nad hráz přehrady Šance a v pohodě po zaparkování ujdeme něco málo přes 5 km za 1,2 hodiny. Tak nějak mi to zobrazila aplikace Mapy.cz. Manželce se to líbí. Jedeme!
Přes drobnou komplikaci, asi kilometrovou řadu vozidel pod přehradou, kde se pokládá nový povrch silnice, vystupujeme na stezku něco málo po 11:00. Za hoďku jsme na hoře, pokoukáme, pofotíme a jdeme zpátky.
Lesní cestou se jde fajn. Erča nevnímá odbočku a kráčí dál. Hned po 200 metrech naší tůry by zabloudila! Musíme stoupat po chodníčku, ne jít po silnici! Na prvním možném rovnějším bodě vydechujeme. Ale co, musíme se jen rozšlapat. Pokračujeme rychle navrch, není to přeci daleko. Stoupání je však stále ostřejší, na stezce leží padlé kmeny, musíme je přelézat a stále po uzounkém chodníčku stoupat! Nebere to konce! Já už cítím srdce v krku. Jsem prý bledý. Studený pot po mě teče proudem a vůbec necítím nohy! Jsem na umření! Nemám v těle ani kapku okysličené krve. Tep stále 60!!!! Sedím na kmeni, tlačím perník a zapíjím sladkou minerálkou. Je mi zle! Říkám si, že to je můj konec, asi se budu muset vrátit, jestli se vůbec postavím na nohy?! Malá přestávka mi pomáhá zalapat po dechu. Erča mi nabízí sestup dolů a procházku kolem přehrady. Kolemjdoucí turisté mi říkají, že kousek výše je silnice, kde se dá vydechnout, ale pak to zase pokračuje stoupáním až na vrchol a my máme za sebou teprve 1,5 km! Zkouším to dojít aspoň na cestu. Pak se uvidí. Jsem jen v tričku při venkovní teplotě jen něco málo nad nulou. Triko mohu ždímat, čelenka už proudy vody nezachytává a vše mi teče do očí. Skoro bliju. Na cestě se asi otočíme zpátky. Ano, je to tak! Na cestě nacházím kus balvanu, na který usedám a téměř omdlévám. Nestojí mi to zato! Jen si musím odpočinout a vrátíme se zpátky.
Jenže cukr se dostal do těla dříve než jsem čekal a silnice ve vrstevnici mi dává naději, že to zase rozšlapu, ostatně jako vždy! Téměř pokaždé mě začátek túry odvalí, ale pak se už rozejdu, pumpa začne tlakovat tep na požadovaných 100 až 120 úderů a jsem k nezastavení! Na konci silnice se před dalším krpálem rozhodnu, co dále.
Kolemjdoucí turista mě uklidňuje. Stoupání je příkré, ale za 30 minut jste na sedle. Nevzdávám to tedy a rozhoduji se pro pokračování ve výstupu. Stoupáme pomalu, ale jistým tempem. Dolů běží borci s tyčkami, skáčou po balvanech a jsou jako rakety. Hm?! Jistě mají ještě zdravá kolena! Nyní přichází krize na Erču. Bolí ji záda a také se zadýchává, ale má to jen chvilku. Já trpěl déle. Už jsme na lepším sklonu a kolem se začíná válet sníh. Čím dál tím lépe se nám kráčí.
Potkávám i kamarády z práce, kteří na Smrk chodí pravidelně několikrát v roce a vynášejí tam na zádech i sudy s pivem. To pak čepují znaveným turistům. I na nás zbylo poslední pivečko. Po krátkém rozhovoru na sedle pod Smrkem pokračujeme nejdelším jedním kilometrem v Beskydech na samotný vrchol. Všichni říkají, že to jsou asi kilometry dva, ale Klub českých turistů asi úmyslně trasu zkrátil na jeden kilák, aby to znavení poutníci nevzdali pod vrcholem.
Je tu docela hodně lidí a okolí již pod sněhem a mrzne. Sleduji pahýly stromů a výhledy do údolí. Procházíme kolem pomníků Jana Palacha i Johna Lennona. Na samotném vrcholu se fotíme a razítkujeme zbrusu novým razítkem, které tu pár minut přede mnou můj kamarád Venca zrovna upevnil na kmen pod červenou turistickou značkou.
Smrk jsme zdolali a já žiju a jsem v pohodě. I Erča je spokojena sama se sebou. Takový stoupák jsem v Beskydech nezažil, možná na jen Babí hoře na Oravě.
Výstup trval dvě a čtvrt hodiny! Mapy.cz se asi netrefily nebo já jsem už asi jen na procházky kolem paneláku?!
Dolů fičíme celkem rychle. Cítím, jako by mě chtěla do lýtka kousnout křeč, to klesání je opravdu prudké a brždění nedává nohám odpočinout. V jednom místě fotím skálu a chlas! Křeč mě zkousla do druhého lýtka! Rána jak cyp! Bolí to jak sviňa! Přímo ve stoje ohýbám špičky prstů na nohách prudce nahoru a křeč zdrhla! Mrcha jedna! Ale už to máme za pár. Dolů jsme seběhli přesně podle toho, co Mapy.cz psaly. No budiž.
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme v Beskydském pivovárku v Ostravici, kde kupujeme různé druhy jejich piva a jedeme s radostí a úsměvem na tváři domů! Jsme borci! Dali jsme Smrk!
autor: Pavel Zubek
foto: zde
Smrk - málem má smrt!
