Nápad na zimní přejezd Bajkalu ve mně klíčil déle než rok. Samotná myšlenka se zrodila přímo na jeho březích. Během mé cesty do Japonska jsem na jižním pobřeží trávil několik dní a měl jsem čas přemýšlet. Touha uskutečnit něco neotřelého a nového mě nakonec skutečně dovedla až na bajkalský led. Samotná příprava cesty s ryze polárním charakterem, byla výzvou sama o sobě. Čím více jsem studoval polární tématiku, tím sílilo odhodlání pustit se do nějakého mrazivého dobrodružství. Zvrat v celém vývoji nastal po konzultaci cesty s kamarády v Azub biku. Ti přišli s nápadem sobě vlastním a navrhli uskutečnit přejezd na leho-tříkolce z jejich vlastní dílny. Tím dostala cesta nový rozměr, přesně o jedno kolo.
Nečekané komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak jsem se týden před odletem dozvěděl, že letošní zima byla na Sibiři extrémně teplá a na jezeře se objevovaly plochy nezamrzlé vody. Počasí jsem sledoval průběžně celou zimu a teploty se nepodívaly nad -10°C. Proto mě „teplá zima“ překvapila.
Nicméně, 6. března krátce po poledni jsem stál na břehu Bajkalu ve vesnici Kultuk a vyrazil na sever. Sněžilo, foukalo, viditelnost kolem půl kilometru. Netrvalo dlouho a vrstva sněhu ležící na zamrzlé hladině jezera začala klást stále větší odpor až mě donutila zastavit a slézt z kola. Na variantu táhnutí tříkolky za sebou jsem byl připraven. Ale, že v zápřahu strávím šest dní, to v plánu nebylo. Hluboký prašan a návěje, znemožňovali jízdu, proto nezbývalo než kráčet kupředu. Den za dnem, osm hodin denně, tvrdé práce ve sněhu, překonávání ledových hradeb, tarosových polí, přecházení a obcházení trhlin vyžadovalo 100% fyzického nasazení. Zde, se ukázala nečekaná výsada tříkolky, totiž možnost přeložení nákladu mezi přední kola a vytvoření fat bikového vozíku, který měl solidní stabilitu a kladl menší odpor. Nejkritičtější chvíle přicházely právě v okolí trhlin. Ty jsem potkával každý den. Některé jsem jen překročil a pokračoval vpřed, jiné, 50 – 70 cm široké, jsem musel dalece obcházet, až jsem našel místo kde jsem riskl přechod. Na chybu nebyl prostor. S vědomím, že jsem „v tom“ sám a ničí pomoc nepřipadá v úvahu, byla opatrnost největší prioritou.
Za šest dní, jsem se posunul dopředu o něco málo přes 100km. Žalostný výsledek. Optimistický plán, že bych přejezd zvládl za dva týdny, byl teď směšnou vzpomínkou. Zlom přišel až po týdnu, kdy se konečně začal objevovat hladký led a umrzlé návěje se daly přejíždět. Přesto jsem stále nezrychloval. Trhlin v ledu neubývalo, naopak se ještě začaly objevovat plochy se slabým ledem. Ačkoli jsem najezdil a nachodil spoustu kilometrů, při objíždění a obcházení špatných míst, přímý postup se pohyboval stále kolem 20 kilometrů za den. Bylo jasné, že v půlce jezera, budu muset doplnit zásoby jídla, abych byl schopen cestu dokončit. Tuto možnost skýtá ostrov Olchon. Bohužel nakonec k tomu nedošlo. Desátý den od mého startu dostala celá cesta konečnou ránu. V jedenáct hodin dopoledne, právě když jsem se začal přesouvat k levému břehu jezera, přišel zemský otřes, který mi za strašlivého rachotu praskajícího ledu zahýbal „pevnou půdou“ pod nohama.
Bez dechu, se srdcem narvaným v krku, jsem nekonečné vteřiny stál a čekal, co bude dál. Otevřelo se několik prasklin a trhlin, nezbylo než se vrátit blíž ke břehu. Za hodinu přišel druhý otřes, který pokračoval v narušování ledového krunýře. S vyděšeným výrazem jsem uháněl nejkratší cestou ke břehu. I tak mi těch sedm kilometrů trvalo bezmála dvě hodiny. Po této události, která mi zanechala několik jizev na srdci, s vědomím toho, že celá oblast je v tu chvíli naprosto nestabilní, jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodl pokus o přejezd ukončit. Za těchto podmínek už jsem se na jezero odmítal vrátit.
I tak mám na Bajkal úžasné vzpomínky. Byla to pro mě obrovská škola nejen pohybu ve velkých mrazech, ale i po duševní stránce. Příroda je nádherná a nevyzpytatelná, a to je právě to co mě táhne ven, z tepla domova.
autor: Jan Žďánský
Krátké zprávy přímo z akce můžete najít na jeho
Facebooku nebo na jeho
webu
Na lehokole přes Bajkal
