Za poznáním Provence na kole

Provence! Když slyším to slovo, tak mi v hlavě rázem běží film zobrazující kraj, kde se krása snoubí s vůní a lidská mysl propadá pokušení. Pokušení vychutnávat dary této země a užívat si sluníčka. Vždyť rozkvetlá levandule dráždí váš nos a vy toužíte si tuto vůni nabrat sebou do baťohu a vypustit doma a čichat ji co nejdéle. I vůně vína, proslulého Chateauneuf du Pape, nutí neustále míchat obsah sklenice, abyste vaše čichové buňky měli v pohotovosti a připravili si tak volnou cestu k degustaci krásného vína v kruhu přátel. Na to pak večer ukončit dlouhou večeří provoněnou provensálským kořením a aromatickými sýry. Dary moře, bujabéza či steak z proslulého camarského býka přinutí ochutnat i vegetariána!

Zamlouvá se vám tato představa? Chcete o Provence vědět více? Tak neodcházejte a pokračujte v četbě. Možná si nakonec řeknete, že příští dovolenou strávíte zrovna na jihu Francie.

To samé totiž postihlo i nás! Loni mi kamarád fotograf Tadek poslal pár slov a snímků z jeho dovolené. Když to uviděla manželka, tak bylo vymalováno! V létě jedeme do Francie! Tak ji to nadchlo! Dokonce nakazila naše přátelé. Zbývalo už jenom vyřešit, jak si tuto zemi vychutnat plnými doušky. Zvítězilo kolo. Na něm lze přeci ujet hodně kilometrů, ale být jaksi v centru dění. V autě přeci nemůžete vychutnávat vůně krajiny, nemůžete vidět vše kvůli vyšší rychlosti jízdy. Nemůžete zastavit všude a hned. A s přimhouřenými očima nemůžete ani ochutnat místní vína a pak v pohodě pokračovat dále.

Loni jsme na kolech jeli kolem Dunaje na vlastní pěst. Letos se necháme obsluhovat cestovkou. Naše kola budou o dost lehčí a také komfort ubytování, dopravy a stravy bude úplně o něčem jiném než loňské stany a lovecký salám na oběd. Dáváme na referenci Tadka a oslovujeme CK Alpinu z Brna. Nebudu to zdržovat. Od samého začátku jednání až po návrat domů bylo vše v pohodě. Nemohu říci špatného slova na tuto firmu. Klobouk dolů! Díky!

Původně nás mělo jet 6, ale ze zdravotních důvodů jeden pár musí stornovat zájezd. Vyrážíme tedy ve složení: Jura, Rumek, Erča a já. V Brně po naložení našich Bajkořů do přívěsu za autobusem zjišťujeme, že jsme v busu složeni ze dvou zájezdů. Z našeho a ze silničářů, kteří budou na rozdíl od nás hltat kilometry a denně jezdit kolem 100 km. Budiž. My jsme to prožívali loni. Letos se budeme jen kochat a vychutnávat jízdu na kole v etapách dlouhých kolem 40 km za den.

Po zastávkách v Praze a Plzni, kde nastupují další klienti Alpiny, nás Karlové (naši řidiči) vezou přes Německo do Francie směrem na Lyon až k místu, odkud vyrazíme na kolech na naši první trasu končící v campu L ´Isle sur la Sorgue, který se stane naším dočasným domovem.

Start v Pernes Les Fontaines je po 22 hodinách cestování a po teplotním šoku (Brno 18°C – Pernes 27°C v 8:00!) trochu těžší, ale prohlídka krásného historického městečka se spoustou kašen a s trhem nás dokonale probouzí. Místní veřejné WC je fest „jedlé“. Potřebu jsem v tom dokázal udělat jen já. Zbytek se zatvrdilo.

Ale to už si to šlapeme na kole údolím ve skalách a před námi se na kopci tyčí město Venasque, jež není nijak velké, ale nás oslovuje. Hospůdky, zřícenina hradu, úzké uličky a nádherné výhledy do okolí. Uvažujeme o pivečku, ale všechno je plné. Jedna kavárnička je prázdná, ale vstupné je 15 Éček! Určitě je něco v tom vstupném zaplaceno, ale pivo to určitě nebude. Opouštíme městečko a kousek za ním pod obrovským skalním převisem ve stínu poobědváme zbytky jídla z cesty do Francie. V neskutečném horku se proplétáme kaňonem cestami nahoru a dolů. Dostáváme záhul. V jedné malé nejmenované vesnici chytají Erču střevní potíže a je ji špatně. Že by úžeh?! Menší pauza však pomáhá. Dokonce se tu setkáváme s další skupinkou zájezdu. My se totiž cestou nějak potratili a podělili na malé „buňky“. Děláme návštěvu a  pár fotek místní zajímavosti – stavení z kamene. Je to tu z 18.století a sloužilo to k bydlení a ustájení dobytka zároveň. Název je Les Bories.

Horko je neúnosné, proto se rozhodujeme zchladit u pramene řeky La Sorgue, která nemá klasický pramínek kdesi v horách, ale vyvěrá ze skály a hned je z ní natolik velký tok, že dá splavovat na kajácích. U ní je příjemně chladno a dokonce volno v jedné zahradní restauraci. Sedáme a objednáváme 4 piva. Obsluhuje nás majitel, a když vidí naše rudé ksichty podobající se řiti opice, tak ihned přináší piva „le grande“ – velká. Kvitujeme jeho pochopení. Po chvilkovém osvěžení posledních 5km do campu jedeme podél řeky. Samozřejmě klesáme, tak to pěkně sviští.

V našem ubytování nás čeká milé překvapení. Naražený sud piva s chladícím výčepním zařízením! Pro našince, který v potu tváře umírá na dehydrataci, je to přímo dar z nebes! Aniž bych si převzal klíče od karavanu, tak prvně dva škopky do sebe a až poté povinnosti. Mezi tím se postupně přijíždějící cyklisté ponořují do chladné La Sorgue. Jura se v ní rochní jak vorvaň. Já ponořuji jen paleček mé útlé nožky a málem umírám na podchlazení! Voda má 14°C! Šílenci, co do ní lezou!

Po ubytování se už scházíme na večeři, kterou nám bude zároveň se snídaní připravovat člověk nejpovolanější – Andrea. Tu nesmím nasrat, jinak budu bez jídla! Bujabézu a kuře ala provencal si však Jura nedává. Hnusný hic a nevyspanost ho přikurtovali na lehátko a není síly, která by jej zvedla. Jura vypadá jako by chtěl umřit! Necháváme ho vyspat.

Večer končí v kruhu zájezdových účastníků seznámením se při vínečku, které nám naši průvodci: Markéta, Anička a Láďa věnovali. I Jura se objevil a je mu fajn. To je fajn!

Následující den po snídani vyjedeme na kolech přímo z campu poznávat okolí. Silničáři s Aničkou a my s Markétou a s druhým Jurou, který je správce české části campu. Původně měl jet s námi Láďa, ale toho v autobusu kousla kobra nebo škorpion do nohy, tak to musí chladit a odpočívat. Jura II je týpek v klídečku a je s ním dobře. Pokecá o všem a sbírá odpadlíky. Je naší chůvou.

V prvním městečku se zastavujeme u kašny, kde hned většina cyklistů doplňuje vodu do bidonů. Já ne, mám ji ještě dostatek. Sleduji však bábu za záclonou jednoho okna hned vedle studny jak s vytřeštěnýma očima čumí na tlupu, která se chce dobrovolně otrávit. Ano, voda totiž není pitná, jenže cedulka je přikrytá jedním kolem opírající se zrovna o ni. Přicházíme na to i my, proto většina vodu vylévá, ale někteří odvážlivci to ignorují.

Přichází docela prudké a dlouhé stoupání. Část cyklistů se kolem nás řítí jako s vrtulí v prdeli. Je to tím, že mají elektrokola nebo už začala fungovat ta voda z kašny.

V jednom bodě se rozdělujeme. Část pokračuje do města Gordes přímo, jiní si dělají zajížďku do vesnice Les Bories, která je zvětšeninou toho, co jsme fotili včera. Mám na mysli ten kamenný dům s chlévem. Vesnice je jak pravěké hradiště a je tu toho mnohem více a co je hlavní? Je to zajímavé! Nakonec si tady můžeme nabrat opravdu pitnou vodu a vyrazit do Gordes.

Do města nebo vesnice, čí já vím?! Gordes je pověšena na skály a je to typicky provensálské. Mít více času a být tu za svítání či západu slunce, tak by se tu daly jistě udělat krásné snímky. My to musíme zvládnout v pravé poledne. Máme to ztížené, protože přijel autobus korejských turistů a ti se bez hanby stavějí mezi fotoaparát a focený objekt, který fotíte a začnou se cvakat mobily nebo profi zrcadlovkami, které však používají v automatickém nastavení. Raději vcházíme do úzkých uliček a vnímáme historii. Dokonce fotím v kostele svaté přijímání a Erča zapaluje svíčku na památku všech členů rodiny, kteří už nejsou mezi námi. Jura nám mezi tím hlídá kola a dává si 0,25 L piva za 8 Euro! Holt, turistické centrum!

My však chceme popojet dál za další atrakcí této oblasti, za levandulemi. V části zvané Fontaube je nacházíme. Nádherná nafialovělá pole s razící, ale příjemnou vůní. Fotíme se v květinách na památku, ale také se tu rozdělujeme. Naše malá skupinka se kousek vrátí a navštíví Roussillon, kdežto ostatní do něj pojedou oklikou přes St.Saturnin.

Při stoupání do kopce funím jak parní lokomotiva a věnuji se spíše sám sobě. V tom Jura ze zadu volá, ať odbočím vpravo k farmě. Je to vinařství a na tabuli u silnice je psáno, že je otevřeno. Strhávám volant doprava a parkujeme u typického stavení v Provence. Jsme v „Domaine de Tara“ pod pahorky Luberonu. Vítá nás subtilní sympaťák, Erča říká: „Typický Francouz“, a lámanou angličtinou nám s nadšením hovoří o jeho vínu a my ho degustujeme, válíme v hubě, čicháme, mícháme a ptáme se na různé věci, hlavně na ty, které umím říci anglicky, heh.  Rozhodujeme se pro koupi několika láhví, tak degustaci tím pádem platit nemusíme. Juru asi osvítilo?! Moc se nám to tu líbilo, byla to super přestávka. Loučíme se a hned nastupujeme do okrového Roussillonu, který nás vítá rudou skálou a vraty do ní, připomínající nám film Flinstounovi, rodinku z pravěku, kteří měli zrovna takový bejvák.

Usedáme na náměstíčku a při pivínku vychutnáváme nádheru „krvavého“ města. Ne nadarmo patří osídlí k nejnavštěvovanějším atrakcím ve Francii. Procházíme se tu tedy i my. Shlížíme na okrové skály, ze kterých tu dle legendy skočila manželka nějakého Raymonda z Avignonu, jenž zabil jejího milence a ona to nepřenesla přes srdce. Její krev pak zabarvila skály, které se tu vypínají dodnes.

O tom, že je to město milenců svědčí i čínská svatba, kterou tu fotí ďábel s kšiltovkou a nápisem FUCK! S trikem BANG! Asi to bude střelec, protože na opasku má místo koltů fotoaparáty pověšeny proklatě nízko…

Nejspíš jsme se ho lekli a rychle naskočili na kola. Krásným klesáním končíme dnešní etapu u historického mostu Julien, jenž tu stojí jako memento globálnímu oteplování naší Země. Koryto řeky je totiž vyschlé na troud. Jen jedna kaluž mi dovoluje udělat snímek nádherného Pont Julien tak, jak asi ve středověku vypadal. Jeho věk neznám, ale patřil k nejvyšším v provincii Gálie! Musí tedy být z období Římské říše!

K mostu přijeli i naši Karlové s autobusem. Scházíme se tu postupně všichni, nakládáme kola, pijeme pivo, které nám přivezli naši kluci kudrnatí, naši šoféři.

V campu opět část otužilců končí v ledové řece. Já si raději načepuji Krakonoše a doplňuji důležité minerály do těla. Po večeři a brífingu nás Ondra, účastník zájezdu, zve na místní víno. Má narozeniny. My mu za to zazpíváme.

Večer je dlouhý a teplý. Víno teče proudem a my ráno budeme těžce vstávat…

Už od rána mě suší jak cyp. V autobusu se však vzpamatuji a na kolo už usedám redy. Dokonce se dozvídám, že včera i ta druhá skupinka navštívila vinaře, ale ten jim ukázal dveře se slovy Siesta, ať neotravují. No, včera jsme měli tedy pořádnou haluz.

Dnes máme na výběr dvě trasy: Delší po hřebenovce cedrovým lesem z Bonnieux do Lacoste nebo kratší z Bonnieux do campu mimo hřebenovku.

Jako tradičně vrchy nemusíme, bereme tedy tu kratší. Hned v Bonnieux musíme vystoupat serpentinami až ke kostelu s nádhernými panoramaty. Erča hlásí bolesti břicha. Asi prudký nástup? Nahoře se to uklidňuje. Koukáme z výšky na Lacoste. Tam pojedeme.

Cesta k němu je klidná kolem třešňových sadů a ani jsme se nenadáli a jsme v něm. Tlačíme kola úzkými uličkami, no spíše skulinami, prudce do kopce až k samotnému hradu, kde v době dávno minulé řádil Markýz de Sade. Nějak to tu cítím i já. Hormony se bouří, ale sexuální sadistické praktiky mě nejdou jaksi na mysl. Prásk! Jěště, že mám přilbu. Erča mě klepla po hlavě se slovy: “Zase myslíš na čuňačiny?! Nasedej a jedeme!“ Jsem vytržen z myšlenek, opouštím hrad, opouštím výhledy na Luberon, opouštím místo nasáklé lidskou sexuální sadistickou zvůlí, opouštím místo poskvrněno nevinnou krví, opouštím jednu historii a jedu k další, do města duchů, do Oppéde le Vieux přes městečko Ménerbes. Město duchů je následujícím kamínkem z krvavé mozaiky francouzské historie, kde katolíci vyvraždili v 16.století valdenské obyvatelstvo a ti, kteří přežili, z města uprchli a již se tu nikdo neusídlil.

Tady se potkáváme i se silničáři, kteří si dali tu hřebenovku. Zanecháváme kola na náměstíčku a vydáváme se úzkými chodníčky mezi polorozpadlými staveními až na samotný vrchol vesničky, kde je docela zachovalý kostel a zbytky nějakého hrádečku. Po obligátním focení scházíme ke kolům a něco málo zbaštíme.

Do Robionu se dostaneme přes ospalou vesnici Maubec, kde mě zaujal snad jen kostelík nebo nějaká věž s hodinami. Robion je typická dědina z francouzských filmů. Kostelík, fontána, úřední budova se státními vlajkami, hotel a restaurace mezi dvěma hlavními silničkami. Vše je kumulováno v dosahu 50 metrů. V restauraci zastavujeme i my a už konečně francouzsky objednávám čtyři velká piva. Musím sa pochválit, jak mi to jde! Při tom sleduji místní. Servírka sedí opodál, obědvá a surfuje na mobilu. Nějaký týpek popíjí miniaturní presso a čte noviny. Občas mávne na projíždějící skútr či postarší (skoro veterán) auťák a zdraví sousedy. Z vedlejšího baráku vychází mladá žena a uprostřed silnice se líbá x krát se servírkou, která si odskočila od jídla. Projíždějící auto je objíždí a ponechává v klidu v družném hovoru. Je tu božský klid a pohoda.

Přijíždí další část zájezdu a přisedají. Objednávají salát, ten se řekne stejně jako u nás a k tomu „Cvaj grosse bír“. Smějeme se tomu a sledujeme počínání číšnice, ale ta pochopila a donesla to, co měla.

Pak už dojíždíme do campu, ale oklikou přes centrum města L ´Isle sur la Sorgue. Stavili jsme se totiž do obchoďáku pro nějaký proviant. Dnes máme do večeře ještě fůru času, tak otvíráme láhev vína. Na večeři máme slávky, a ty Rumkovi moc nejdou. Řízek by byl lepší. Otvíráme další láhev vína. A další… Ó, to zas bude kruté ráno!

Je 14.7. a Frantíci mají státní svátek a to hned ten největší – dobytí Bastily! Svátek si dáváme i my a vybíráme nejkratší etapu celého pobytu v Provence. Autobus nás vyklopí nedaleko Buoux. Většina sjíždí do místního lomu, ale naše malá grupa jede přímo do Saignonu kolem nádherných levandulových polí.

Nijak nespěcháme. Včerejší vinobraní se podepsalo na všech. V Saignonu hledáme místečko, kde asi pospíme. Jsme na parkingu na lavičkách ve stínu. Já už ale odpočinek nějak nepotřebuji. Navrhuji procházku městem. Erča se připojuje. Saignon je nádherné romantické provensálské městečko s kostelíkem, hřbitůvkem, kašnou, hotelíkem, pekárnou, úzkými uličkami, kavárničkou a na samotném vrcholu opět zříceninou hradu, odkud sledujeme široké okolí Luberonu. A když někde stojí stará „Kačena“ – Citroen, tak jsme zase ve filmu, tentokrát o Policajtovi ze St.Tropez. Už tu chybí jen nenapodobitelný Luis de Founes.

Zvedáme kotvy a svištíme do údolí, do města Apt. Přijíždíme tak akorát na městský trh, kde místní rolníci nabízejí své přebytky. Také tu fotím typickou provensálskou lidovou kapelu. Muzikanti v kroji jednou rukou bubnují na bubínek pověšený u pasu a druhou rukou drží píšťalku podobající se tenké zobcové flétně, ze které vyluzují docela monotónní zvuky.

Vcházíme do centra městskou branou a hned za ní v jednom obchůdku kupujeme dárky domů. Nesmí chybět levandulová mýdla a provensálské koření. Velkou zajímavostí města je kostel, ve kterém jsou ostatky Sv.Anny. Máme čas, tak ve středověkém Aptu usedáme do zahradní restaurace pod obrovskými platany a při pivečku opět pozorujeme život místních obyvatel.

Krátce po poledni pokračujeme po cyklostezce vybudované na drážním tělese kolem starého nádraží s odpočívkou směrem k smluvenému místu, kde bude čekat autobus. Čas však běží pomaleji než čekáme. Proto se po svačince na odpočívce rozhodujeme pro pokračování v jízdě kolem vyschlého potoka le Calavon téměř do Les Gaudins a pak zase zpátky k autobusu. Cestou si v soukromém penzionu zase objednáváme pivo. Horko je tak úmorné, že sotva dýcháme. Ve stínu je zase 40°C. Na parkingu jsme po Aničce první a stejně musíme čekat ještě hodinu na naše hochy s vychlazenými plechovkami Radegastu. Teď si uvědomuji, že nezaujatý čtenář si říká, že jsme pořádní alkáči, ale v těch pro Středoevropana nezvykle vysokých teplotách už litry vody či minerálek nepomáhají! Pijete ionťáky, jíte slané věci, ale i přesto minerály potem prudce z těla odcházejí ven. Pivo je v těch chvílích pomocník, ale ne všelék!

Abychom se náhodou nenamlsali našich kol , tak středu máme bez nich. V plánu je koupání ve středozemním moři v Saintes Maries de la Mer a pak návštěva papežského Avignonu.

Do vody však vstupují jen otužilci. Voda nedosahuje ani 20°C. Hergot! Co to je za moře?! Ani vlny tu nejsou. Většina lidí leží na pláži, ale nekoupou se. Prý až odpoledne se mění proudy a přiženou teplou vodu. Rozhodujeme se opustit kolektiv a míříme kolem arény Koridy, kam se marně snažím dostat, do centra města ochutnat místní kuchyni. Cestou navštívíme místní kostel sv.Marie, ve kterém se nacházejí ostatky sv.Marie Salome a sv.Marie Jakobovy, ale i ostatky černé Sáry, která je patronkou Rómů, kteří sem každým rokem v květnu přicházejí na svatou pouť. Kostel se stavěl v 9.století postupně až do století jedenáctého.

Nenecháváme si ujít možnost vystoupit na střechu kostela a porozhlédnout se na moře a střechy domů z ptačí perspektivy. Poté už vybíráme hospůdku, kde chceme ochutnat specialitu zdejšího kraje – hovězí. Maso je z býků, kteří se pasou volně v Národním parku Camargue, známým svými mokřinami v deltě Rhony.

Jelikož neumíme francouzsky a číšníci se zase nesnaží hovořit anglicky, tak dáváme na obrázky jídel visící nad vstupem do restaurace a na tipování, kdy kelnerce v jídelním lístku jen tak, jak ve Sportce, prstem ukazujeme, co chceme. A ta se zase, jen tak pro legraci, vrací zpět k nám a hovoří, že to už došlo. Tipovačka tedy pokračuje.

Gastronomické hody si však užíváme a zkoušíme ragú na víně, Erča ochutnává krásný steak a Jura z menu salát a pak kus flákoty se speciální omáčkou z mixované zeleniny. Musím říci, že se oplatilo do této malé knajpky vlézt!

Protože máme hodně času, tak si po smlouvání kupujeme 4 lístky po 10 Euro (původně 14 E na osobu)na loď Camargue plující do Malé Rhony na 1,5 hodinovou vizitu Národního parku Camargue z přístavu Port Gardian.

Z lodi sledujeme volavky a racky. Na březích řeky rostou tamaryšky a mezi nimi loví rybáři ryby. Máme možnost spatřit chlapíky, kteří zrovna vytahují rybu zasaženou šípem z luku.

Hlavní atrakcí jsou však camarští býci a koně. Máme štěstí! Cowboy (na koni je zrovna ženská) žene napojit dobytek přímo proti nám. Býci váží 200 až 300 kg a jsou jiní než ti španělští bojovní s hmotností až 700 kg! Místní býci nejsou v koridě zabíjení, ale toreadoři, zvaní Razeteurs, se jim snaží zvláštním háčkem sundat z rohů ozdoby podobné mašlím. Zvláštností camarských koní je to, že se rodí hnědí a věkem zbělají.

Místním pasákům se říká Gardian.

Tolik k místnímu kraji, odkud se do Francie dostalo pomocí Marie Salome a Marie Jakobovy křesťanství. Proto se tu nedaleko asi usadil ve 12.století i papežský stolec na zhruba 200 let. Bylo to v Avignonu a ten si jedeme také prohlédnout. Přijíždíme do města v 19:00 a na teploměru svítí 39°C!

Městu vévodí papežský palác, jenž vypadá jako nedobytná pevnost. Dodnes je středověké město obehnáno nepoškozenými hradbami a působí velice pompézně. Známý most Pont d´Avignon pochází také z 12.století. Dnešní podobu ve formě zbylých čtyř oblouků získal v 17. století, kdy ho výrazně poškodila povodeň.

Ve městě je živo, ulice jsou live divadlem, teatrem del arte. Kolem  je plno herců, kejklířů, tanečníků či muzikantů. Vše je zarámováno tisíci plakátů zvoucích do divadel na různá představení. Lidí jako malých myší. Václavák usrat! Rumek si ještě stihne na nádraží nafotit několik lokomotiv. Já fotím mobilem. Náhradní baterka si hezky hoví v campu na kole. Taki cyp ze mě!

Večer nemůžeme odolat krásným růžovým vínům z Provence.                             

Máme nový den. Dnes nás i s koly bus vyváží do sedla pod horu Mont Gousgler, ze kterého už sjíždíme na bajkořích do St.Rémy. Cestou fotíme pozůstatky římského osídlení ve formě Mauzolea jisté významné římské rodiny a vítězného oblouku. Kousíček vedle je blázinec, ve kterém pobýval Vincent Van Gogh, jenž tady vytvořil svá zásadní malířská díla. Když tu tak stojím a fotografuji stále funkční psychiatrickou léčebnu, tak mě napadají myšlenky na to, že bych se tu nechal zavřít, abych mohl pod vlivem Provence a goghova ducha tvořit fotografie v absolutním klidu. Aspoň 2-3 měsíce. Ucho si řezat nemusím. Zaplatí to má zdravotní pojišťovna?

Po chvilce se vracím do reality a přes St.Rémy na bicyklech stoupáme do sedla Mes de Mai a posléze do skalního města Les Baux de Provence. Výjezd je náročný, ale dá se vyšlapat na kole bez tlačení kola vedle sebe. Do uliček jdeme bez kol. Jura si u nich opět dáchne. Kamenné město je plné turistů a kiosků, kde se dá pustit docela hodně Euro. Název města se stal světovým v době, kdy tu byla nalezena hornina, kterou pojmenovali podle místa nálezu – Bauxit. Z horniny se taví hliník, ale ne ten, co se odstěhoval do Humpolce.

Po prohlídce města opět sjíždíme do údolí, které po chvilce přechází do těžkého stoupání v úmorném vedru. Les Alpilles, Alpičky ponašemu, se jmenují místní hory, které se velice podobají své větší sestře Alpám, ale výškově se nedostanou ani do 400 m.n.m. Přesto občas sesedáme z kola, jelikož pár úseků má ostré stoupání jak sviňa. Okolí je však fantastické, bílá ostrá skaliska, vinohrady, středomořské borovice a dokonce Vinnetou! Ano, jsou to dokonalé kulisy pro film, kde se na svém koníkoví Ilči proháněl apačský náčelník. Karel May jistě pobýval zrovna v tomto kraji, když psal indiánský bestseller. Já to tu cítil fest.

Náš autobus nás opět čeká na smluveném místě, tentokrát ve vesničce Eygalieres, ve které jsme naše řidiče vyrušili ze siesty. Máme fůru času, kola necháváme u autobusu ve stínu a vydávme se na průzkum dědiny. První objev je nejdůležitější. Už asi tušíte? Kavárna! Tady nám nalejí i pivo. Po schlazení se vystupujeme na zříceninu hradu, ze kterého obdivujeme krásu Alpiček v protisvětle, takže fotky budou na nic. Konec procházky trávíme sledováním místních v platanovém háji, kde si po siestě staří proti mladým zaházejí koulemi, čili pétanque.

Jak trávíme večer? Hádejte!

Poslední den bude echt! Dnes vyšlapeme na kultovní místo evropských cyklistů, na místo, které patří k slavné Tour de France, na slavné Mont Ventoux (1911 m.n.m.) Jen, co na to pomyslím, tak dostanu osypki (vyrážku). Nejsem vrchař. Vždy raději dolů než do kopců, ale po zjištění, že stoupat nebudu z Malaucéne (celkem 24km), ale z Mont Serein (jenom 6km) na to přistupuji. Občas sice potupně tlačím kolo vedle sebe, ale držím se zásady Coubertenovy myšlenky: Není nutno zvítězit, ale zúčastnit se!

Jura se hecnul a celý stoupák vyšlapal na kole! Jen občas zastavil, vydýchal se a opět popojel. Smekám! Třešinkou na dortu je něco, co jsem dlouho nezažil (naposledy na ruském armádním cvičišti během mé vojenské základní služby). Na úrovni radaru těsně pod vrcholem slyším přijíždět vlak! Cože?! Tady?! Kde?! V té chvíli slyším neskutečný rachot a nade mnou přelétávají dvě stíhačky Mirage kokpity dolů. Vidím pilota, jak se směje a já čumím a žasnu zároveň! Takový kousíček nade mnou!

Vrcholu dosahuji těsně před polednem. Nahoře se nedá ani hnout. Kolo na kole. Všichni se fotí u vrcholové cedule. Přijíždějí tu i doprovodná vozidla cyklistů, kteří se vydali zdolat horu. Všímám si jednoho, kde s okýnka volá malinká holčička :“Papá!“ na svého otce, který však nemá daleko k sedmdesáti!!! Chlap je v kondičce!

Osobní zkušenost s řidiči na zdejších cestách mám výbornou. Oni za vámi jedou i několik minut a nepředjíždějí, pokud nevidí dále! Jsou klidní a pokud chtějí, tak vás i podporují, volají na vás, mávají, poskytují vodu. Úplný opak těch naších cypů, co vás sejmou i na chodníku či cyklostezce!

Po odpočinku nás čeká něco, co doma nezažijeme. Přes 60 km dlouhé klesání! Na to se už těším. Symbolicky se ještě zastavujeme u pomníčku pod vrcholem, který tu vybudovali na památku cyklistovi Tom Simpsonovi, který tu zemřel při Tour de France v roce 1967 na zástavu srdce. Příčinou smrti byla kombinace alkoholu a amfetaminů.

Pak už dosahuji rychlosti 70 km/h! Letím jak dělová koule! Na rozcestí, asi 6km od vrcholu, navštěvujeme restauraci na pivo a Rumek s Jurou tu i něco málo zdlábnou. Poté pokračujeme na Sault, před nímž místní rolníci pěstují tu pravou horskou levanduli. Máme štěstí, pár polí ještě kvete, tak se tu fotíme a zase plnými doušky nozdrami vtahujeme aromatickou vůni do sebe.

Krátkým prudkým stoupáním (asi 1km) vjíždíme do parku v Saultu, kde zbytek týmu poobědvá a posilněni opět sjíždíme do oblasti Monieux. Zde vidíme stoupat k nebi páru z malinké manufaktury zpracovávající už levanduli, na jejímž konci bude tekutina podobná oleji. Je to silný koncentrát esence, který poputuje do kosmetických firem.

Za Monieux musíme sice opticky stoupat, máme i lehčí převody, ale fičíme i tak v pohodě nádherným kaňonem. Na pomyslném horském předělu zase děláme několik fotografií na památku a pak cca 40 km kaňonem Gorges de la Nesque přes několik tunýlků a nekonečnými zatáčkami bez šlápnutí do pedálů a za božího klidu klesáme do Villes sur Auzon.

Tam okupujeme restauraci přímo v křižovatce a s ostatními členy zájezdu chválíme dnešní den, ale hlavně 4 odvážlivce, kteří se na Mont Ventoux vydali již z Malaucéne! Klobouk dolů před jejich výkonem!

U autobusu ještě navštěvujeme místní vinařský podnik Terra Ventoux a zásobujeme se vínem.

Po večeři se plácáme po ramenou a navzájem si pochlebujeme, protože jsme v tom nebezpečném horku, kde přes den bylo ve stínu kolem 40°C, zvládli všechny etapy bez zdravotních potíží.

Také jsme byli pozváni našimi průvodci na vínko a rozlučkový večírek.

Den odjezdu začínáme předáním ubytování a po rozloučení se s Jurou II a s Andreou vytahujeme plachty. Naši kluci kudrnatí, šoféři, nás ještě zavezou do Muzea vína, ve kterém se dozvíme vše o slavném Chateauneuf du Pape. Nejen, že ho ochutnáváme, ale i kupujeme! Na cenu nějakých 25 éček za láhev nehledíme. Dyk, kdo nepil Chateau, jako by nebyl!

O cestě domů psát nebudu. Ono 29 hodin v busu a vlaku na zdraví nepřidá, ale zvládli jsme to! Sláva, nazdar výletu, nezmokli jsme a jsme tu!

Co říci závěrem? Mé pocity jsem tu popsal myslím podrobně. Nezbývá mi nic než jenom pochválit celý tým zájezdu. Naším průvodcům, Markétě, Láďovi a Aničce děkuji. Děkuji i Jurovi II a Andreji za skvělý servis v campu a velice chutné papinko. I Karlové (Petr a Petr) zaslouží vyfotit u nastartovaného autobusu! Pivo a limo poctivě vychlazeno a doprava z místa na místo bez jediného zádrhelu.

Celkem jsme najezdili (píšu za náš minitým) kolem 370 km bez závady. Protiprůrazové pláště se osvědčily a servisáci z CykloRucki v Třinci nám kola také připravili skvěle!

Autor: Pavel Zubek

Foto: Pavel a Erika Zubkovi, Roman Slowiaczek a Jiří Krapeta

Galérie: zde