Jeho život je batoh. Jeho cíl je chůze.

Bajkoř: Radku, představ se prosím, čtenářům.

Radek: Jsem ročník 69, ve státech žiju a pracuji střídavě 15 let. Mou oblibou je turistika + cyklistika a cestování. Pocházím z Českého Těšína.

B: Můžeš nám přiblížit PCT? O co jde?

R: Je to dálková trasa, která se začala budovat ve 30. letech a byla kompletně hotova v roce 1993! Protíná tři státy USA: Kalifornii, Oregon a Washington. Je dobře značena jak v mapách, tak i na samotné trase logy, samolepkami a číslicemi vzdálenosti od startu a do cíle. Celkové převýšení PCT je 148 km a každoročně se na ni vydají  stovky trekařů, ale jen zhruba 60% dosáhne cíle, zbytek umře - nedojde! Během 4 a půl měsíčního pobytu na trailu lze vidět nádherné přírodní oblasti: pouště, polopouště, lesy, pahorkatiny, jezera či vysoké horské štíty...

B: Co tě motivovalo se vydat na docela extrémní pochod?

R: Mám rád horskou turistiku. Zdolal jsem i Mount Mc Kinley na Aljašce, putoval několik měsíců po Indii, prošel několik severoamerických pohoří. Samozřejmě i naše Beskydy. Řekl jsem si, že bych mohl zkusit něco, co je jen pro „Velký kluky“! Myšlenka ve mně zrála pár let. Na zkoušku jsem si vybral Colorado Trail, který jsem však z důvodu špatného výběru obuvi nedošel. Bral jsem to jako osobní porážku, ale i důvod poprat se s PCT!

B: Taková pouť nese i nějakou přípravu.

R: Snažil jsem se zjistit jaké vybavení je opravdu třeba a co ne. Hodně mi pomohl čech, který to i s partnerkou přešel před dvěma roky. Fyzicky ani moc ne. Na internetu je velká komunita lidí, kteří rádi poradí a pomůžou! Nakoupil jsem kvalitní mapy a snad ty správné boty? Domluvil se v práci se šéfem na delším volnu. Tímto mu děkuji, že mi vychází vstříc. No a dokoupil pár lehčích věcí, které běžně nepoužívám: stan+bágl, atd.

B: Co ti řekla přítelkyně, když se dozvěděla, co máš v plánu?

R: (Úsměv) To bych radši nechtěl moc rozvádět. Mluvila něco o tom, že jsem se zbláznil. Zpočátku to moc nechápala, ale překousla to. Co jí zbývalo?!

B: Měl jsi připravené nějaké únikovky z PCT? Člověk nikdy neví? Zabloudí? Hlad? Nemoc?

R: No, vše se může stát, ale na to člověk před startem nemyslí. Jinak bych do toho asi ani nešel. Byl jsme rozhodnutý dojít to, ať se stane cokoliv. Zabloudit, to ne, spíš bych řekl, sejít z trailu, ale stalo se mi to jen 4x a nešel jsem víc než 2 míle, hlad, to je relativní a nemoc? Kromě puchýřů jsem měl jen dvě větší potíže s nataženými svaly. Pár krát jsem využil možnosti přespání u Trail Angel – lidí, co poskytnou nocleh+sprchu a zázemí a třeba i wifi nebo pivo v lednici. Je slušností se pak také odvděčit za jejich pomoc. Prostě necháš v pokladničce, kolik máš nebo kolik si myslíš, že by si zasloužili. I já jsem většinou nechal 20 USD za noc. Byla spousta míst na cestě,  kde lidé vozili a nechávali pro nás ve stínu vodu, kterou doplňovali. A to byla velká pomoc, hlavně v Jižní Californii!!!! Voda je na většině trailu trochu problém.Voda je nejdůležitější co potřebuješ.

B: Ale už je čas, abys něco řekl o tvé samotné cestě.

R: Rozhodl jsem se jít z jihu na sever. Od mexických hranic až ke hranicím s Canadou. Vše začíná 7.dubna. Na jihu je již dobře a než dojdu na sever, tak bude léto i na horách. První foto dělám na mexických hranicích u  městečka Campo u tři metry vysokého plotu táhnoucího se podél hranic s Mexicem. 1.měsíc putování je o poznávání sebe sama, co zvládne tělo, nohy, hlava, boty. Musím být připraven pouze sám na sebe. Sebou nesu plnou polní: spacák, stan, jídlo a pití na několik dnů a pár dalších nutných věcí na cestu.

B: Velká polní? To musí být váha!

R: Ano je, ale po 2 týdnech chození už tak tuším, co opravdu potřebuji a co ne. Taky vidím, s čím jdou druzí a tak pár věcí na nejbližší poště posílám domů. Dostávám se hned o 2 kila níž!

B: Co jsi nepotřeboval?

R: Mapy. Ty papírové docela hodně váží. Nahrál jsem si Apku do mobilu a pak jsem se už jenom řídil elektronickými mapami. Také jsem ubral na oblečení. Něčeho jsem měl zbytečně hodně, nepromokavé gatě také není třeba, atd. Nakonec si vystačíš s málem.

B: To musí být časem kolem tebe smrad!

R: A co?! Nejsem ve společnosti, ale v přírodě! Stejně živáčka potkám jen jednou za uherský rok a to zas jen toho, co jde trek. Smrdí stejně jako já.

B: Dobře, chápu. Když už jsme u lidí. Řekni něco o nich.

R: Konečně jsem po 15.létech života v Americe potkal zcela normální lidi. Lidé, kteří se vydají na PCT, musí být realisti. Pro většinu amíků je to nemožné. Také jsem si všiml, že je to jen pro bílé, cestou jsem totiž potkal jen dva černochy. Většinou to chodí mladí lidé, tak do 30 let, asi 60%. Další silnou skupinou jsou starší padesáti let! Nejmíň je těch mezi 30-50 let. Holt pracující.

B: Všichni šli celou trasu?

R: Ne. Už podle obuvi se dá poznat, kdo jde jen část a kdo celý trail. Ti s pohorkami jdou určitou část trailu a ti, co nosili lehké běžecké boty jako já, tak ti šli na 99% celý trail. Pak to chodí i docela velká část lidí, co to mají  rozděleno na části, prostě to nemohou jít celé najednou. Nemají dost volna. Vždy jednou nebo 2x v roce si vzali dovolenou a ušli, kolik jim dovolil čas. Další etapu zahájili tam, kde loni skončili.

B: Mluvil jsi o botách…

R: Jo. Já měl také běžecké. Prodřel jsem tři páry. Zpočátku jsem měl problémy. Puchýře, co s nimi? Všude jsem četl, zásadně nepropichovat, ale je to hovadina!!! Propíchnout, přelepit, zatnout zuby a jít. Asi po 2 dnech je po bolesti. Ale třeba do dnes - dva měsíce po skončení trailu mě bolí na chodidle jeden sval či co to je. Snad se to spraví?

B: Nahodil jsi mi na smeč. Celou trasu jsi byl fit?

R: První měsíc to bylo na prd, puchýře a když jsem večer lehl do spacáku, tak nohy byly jak v plamenech, prostě nezvyk, ale pak to byla  pohoda. Až ke konci se to začalo kazit. Opuchly mi dva prsty a část chodila na noze, nešlo vstát, natož jít. Denně jsem chodil 30 mil, ale s bolavou nohou jen 15. Musel jsem totiž chodit po patě. Bolest jako prase, další den to bylo o něco lepší a ten další už se dalo zase šlapat 30 mil, i když to nebylo ještě ideální. Každý večer po zalehnutí cítíš celé tělo. Já chemikálie nejím. Nepoužívám léky, masti ani vitamíny. Ale když mě potkávali ostatní a viděli mě, jak jdu, hned mi nabízeli tablety. Tak jsem si jich par vzal a zabralo to. Bylo to něco na způsob našeho Brufenu.

B: Nepřemýšlel jsi, že skončíš?

R: Ne, po Brufenu to šlo. Jenže týden na to jsem musel zalehnout. Lépe řečeno, nemohl jsem vstát. Vůbec! Večer jsem lehl a ráno jsem si ani nesedl. Pomocí trekových holí jsem se aspoň vyškrábal ze spacáku a 2 dny se šoural lesem k nejbližší cestě. Neskutečná bolest, pravou nohu jsem mohl zvednout sotva pár centimetrů. Po 2 dnech jsem se dobelhal na asfalt ,chytnul stopa do blízkého městečka, kde shodou okolností bydleli Trail Angels-dar z nebes. Tak jsem u nich strávil 4 dny, než se mi to natažené tříslo dalo jakž takž dohromady. Byl jsem ve stavu, že jsem si poprvé v životě nebyl schopen obout ponožku a botu a tak mi tam první dva dny museli kluci pomoct. A jak jsem chodil na WC? To ani nechtěj vědět! Ještě, že jsem měl trekové hole, které mi fest pomohly! Tehdy jsem uvažoval, že by to také mohlo skončit.

B: Ale neskončilo.

R: Vše se nějak správně uložilo a já mohl pokračovat zase na sever.

B: Nemoc jsi tedy protrpěl. Nyní zavzpomínej na něco hezkého.

R: Ono celá PCT je něco úžasného!!! Teď to vidím jako jeden velkej mejdan! Začínáš v poušti v Kalifornii a pokračuješ jarní zelenou krajinou a pak vysokými skalisky s právě rozkvetlou květenou. Na celém trailu potkáváš spoustu divokých zvířat, cítíš se jako součást jednoho celku. Koupeš se v horských jezerech či vodopádech. Neskutečná romantika! Ale počasí se mění. Jednou je 30°C a za pár dnů -5C° a sněží. Za 130 dní na cestě mi asi 10x pršelo a zažil jsem 3 sněhové bouře. Říct, která část byla nej asi nejde, celý trail je úžasný zážitek, doslova!  Zrovna Kalifornie byla nádherná, ale i zatracovaná.

B: Proč?

R: Příčinou všeho je slunce. Ráno a večer bylo slunce to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Ta atmosféra západu a svítání v poušti je kouzelná. Kolem tebe je jen písek, nějaký keřík nebo občas had, ale ty barvy, ty jsou magické. Přes den se však ta žlutá koule změní ve vraha! Nikde se před ní neschováš, nenajdeš vodu a už v dubnu je kolem 30°C! Prostě hnus!

B: Hovořil jsi o trekových holích. Teď je móda s nimi chodit i do práce…

R: Já je používal téměř pořád. Centrální Kalifornie je kopcovitá, ale Oregon a Waschington má už poctivé velehory! Jedině s hůlkami zvládneš ty výstupy a pak klesání. Bez nich ani ránu! Mám už kolena v prdeli a při cestě z kopců bych to asi těžce dával.

B: Trochu odbočím. To jsou na trase i obchody nebo jsi se živil sběrem lesních plodů a lovem zajíců?

R: Ne. Nic jsem nelovil. Dobře jsem věděl, kdy narazím na cestu, kde se pak dá stopovat do nejbližšího městečka a dojet pro jídlo. Stopování je také součástí trailu. Málo kdy jsem narazil na místa, kde se dalo něco koupit. A když jsem se dostal do civilizace, doslova jsem sežral vše, co jsem viděl. Dával jsem si vždy pivo, kafé, zmrzlinu a hambáče + hodně sladkostí. A pak zpátky stopem na trail, kde jsem sešel z PCT. Lidé jsou ochotni, rádi tě svezou a když zjistí, že jdeš celý Trail, tak ti popřejí hodně štěstí a snaží se ti pomoci. Setkal jsem se se spoustou lidí, kteří mi nabízeli pomoc. Pak zase pokračuješ po svých.

B: Spousta cestovatelů si píše deník. Já ho píšu vždy první dny a pak už na to jaksi není chuť.

R: První měsíc jsem ho psal, pak už to bylo stejné. V 6:00 jsem vyšel na cestu a ve 20:00 končil. Opakovalo se to každý den, tak proč se tím obtěžovat?

B: Tak jak bys na konci našeho inerview zhodnotil PCT?

R: PCT - hm, to bude těžké, je to jiná zkušenost. Jsem rád, že vše vyšlo. Mám zážitek na celý život, prostě nádhera, super, úžasné. Ne jenom to, co vidíš kolem, ale i ta komunita, která se na PCT vydává a lidé, kteří ji pomáhají. Bez nich by to bylo o hodně těžší. Ono je to o poznávání lidí, krajiny, ale hlavně o poznání sebe sama! Několik lidí, které jsem potkal, to dělá celý život. Batoh a botasky jsou jejich život. I mně se to zamlouvá! Raději chodit než pracovat. Hned bych to zopakoval! Dokonce jsem v cíli pocítil po čtyřech a půl měsících poctivého šlapání jakousi beznaděj z toho, že to skončilo. Šel bych dále! Je to jako droga, potřebuješ to!!!  Je to tvůj život! Chůze je nejkrásnější pohyb!

B: Radku, Jožko Trabalka, známý slovenský cyklocestovatel, vydal knihu s názvem: „Cesta je ciel!“ Vidíš to také tak?

R: Ano, jednoznačně, není to výlet někam, je to tvůj život. Trochu bych to však pozměnil a řekl, že “Chůze je cíl!“ Je to SVOBODA!

B: Radku, díky.