Hlavní menu

  Nová kniha

  Náhodný
Dunajská cyklostezka - 74
Na kole kolem Dunaje
zobrazení: 926
známka: 0

  Vyhledávání
Hledej
na Bajkoři



  Nej čtené

Neexistují vhodná data!


  Nej komen.

Databáze je prázdná!


  Placená reklama
Sem vložte text i s HTML syntaxí nebo si vyberte některou z předdefinovaných šablon. Součástí předdefinových šablon jsou i systémové bloky!

* Velká cesta za málo peněz...

Vydáno dne 04. 02. 2016 (2711 přečtení)

Petr Pinďák, Třinec: Tak zní podtitulek nejnovějšího vydání turistického průvodce od Lonely Planet pro severovýchodní část Jižní Ameriky. Před několika léty jsem uvažoval o cestě do Venezuely a k tomu navštívit ještě tři Guyany včetně brazilského Manausu s krátkým výletem do Amazonie. Jedna cestovka to nabízela jako první a jediná u nás pro malou skupinu dobrodruhů, ovšem bez Manausu, v expresním kvapíku a za pořádný obnos peněz. Tak jsem snil dál o této destinaci a vlastní cestě, no a vloni na podzim se mi to povedlo spolu s kamarádem, za jednu cestu zvládnout navštívit pět zemí.

Vše se muselo zvládnout za 32 dní i s cestou tam a zpět. Několik měsíců jsem celou cestu plánoval přesně na dny, někdy i na hodiny, zajistit předem ubytování, výlety s místními agenturami, přesuny autobusy, atd. Největším problémem bylo sehnat levné letenky do zdecimované Venezuely s návratem domů z Francouzské Guyany. Nakonec se to povedlo, ikdyž jsme museli jednu noc přespat v Amsterdamu, přestupovat v Panamě a domů odlétat ze Surinamu, což mělo nakonec své výhody a byla to dobrá volba.
 
Ciudad BolivarVenezuela byla hlavním lákadlem se svým národním parkem Canaima, díky socialistické devastaci země Chavezem a Madurema, neskutečnému chaosu včetně rapidně se zhoršující bezpečnostní situace, jsme oželeli návštěvu Caracasu, pouze si vyzvedli na letišti baťoh s místní měnou od místního domorodce a rovno zamířili letecky do Ciudad Bolivar, pěkného historického města s koloniálními uličkami, barevnými domy, idylickým nábřežím kolem řeky Orinoco, bohužel vše ostatní bylo o něčem úplně jiném. Abnormální inflace kde oficální kurz dolaru je něco přes šest místních bolivarů, neoficiální přes osmset, euro dokonce osmsetpadesát, kde za jeden bolivar dostanete na pumpě deset litrů benzínu, tedy za jeden dolar až 8000 litrů benzínu (!), naopak kde se musí potraviny a jiné věci denní spotřeby  rozdělovat na příděl nebo omezovat nákupy, to vše spěje k jedinému závěru, takhle to dlouho nevydrží. Ruší se letecké spoje do Venezuely, ubývají turisté, přepadává se i za bílého dne, zastavují noční dálkové autobusy, někdy vojáci či policisté vyžadují nějaký obnos všimného, po cestách jezdí osobní a nákladní vraky, mnohé obchody zejí prázdnotou, jsou zamřížované, po setmění se všechny uličky vyprázdní, sehnat třeba restauraci s jídlem byl velký problém, na druhou stranu je tu však fantastická příroda, místní cestovky a ochotní průvodci se snaží turistům nabídnout maximum pohodlí, zážitků, vše je zde perfektně zorganizované, zajištěné.
 
Prvním naším cílem po odpočinku v Cd Bolivar byla třídenní návštěva vesnice Canaima v stejnojmenném národním parku. K vidění jsou zde čtyři vodopády padající do laguny ke kterým se jezdí motorovou kánoí, za stěnami dvou vodopádů se dá volně chodit a je to zajímavý zážitek procházet se za stěnami padající vodní masy. Už tak moc se to nelíbilo fotoaparátům v tak vlhkém prostředí, takže někteří turisté měli rychle po focení, včetně mně. U vodopádu Sapo jsme se volně prošli místní krajinkou, na více nebyl čas, to bychom museli strávit u místních indiánů více dní. Hlavním lákadlem zde je však nejvyšší na světě Andělský vodopád ke kterému se dá dostat vyhlídkovým letadlem nebo jako my, dvoudenním výletem motorovou kánoí a pak hodinovým výšlapem džunglí na dvě vyhlídkové místa. Měli jsme smůlu že bylo po několika bouřkových přeháňkách a schylovalo se k večeru, takže vrchol téměř kilometrového vodopádu byl skoro pořád zahalen, tudiž nic moc k fotografování a taky jsme sem dorazili se zpožděním protože jsme čekali ve vesnici ještě na dva turisty. Nocleh byl v improvizovaném kempu s parádní večeři pod přístřeškem a spalo se v hamacích, překvapivý komfort - elektřina, sprchy, v devět večer se zhaslo a nastal pravý noční rej v džungli, i přes únavu ne a ne usnout, samý vřískot, pískání, klepání, létající svinstvo, praskání ve větvích stromů nebo rušení z křovin... Poslední den se jelo kánoí brzy ráno zpátky do vesnice s menším trekem přírodou a letecky a taxíkem jsme se přesunuli zpátky do Cd Bolivar. Menší relax v bazénu našeho pensionu, balení a jede se dál.

 
Mt. RoraimaDalším místem našeho plánu byl výstup na stolovou horu Mt.Roraima 2810m. vysokou. Pohodlným nočním dvoupodlažním autobusem jsme za 14 hodin dojeli do městečka Sta Elena na hranici s Brazílii. Cestu znepříjemňovaly jen vojenské a policejní kontroly, zvláště ty poslední dvě stály za to, všichni ven, všechno vyndat, ukázat, i peněženky, jídlo...  Sta Elena je klidné zatím bezpečné městečko plné turistů a hlavně Brazilských řidičů kteří sem po stovkách dennodenně jezdí pro levný benzín a naftu, jde o neskutečně dlouhé fronty aut na silnicích k jediné pumpě v centru města. Ze Sta Eleny začínají všechny pěší expedice na Mt.Roraimu. My jsme měli zajištěnou sedmidenní túru s třemi noclehy po cestě v kempech a třemi na stolové hoře. Ve skupině jsme byli spolu s dvěma Kanaďany a dvěma Australany, plus dva nosiči a průvodce. Terénním autem se musí dojet do indiánské vesnice Parapetui, kde se provádí registrace, rozdělují zásoby na celý pobyt, balí se stany, vařiče, nádobí, záchody a může se odpoledne vyrazit do prvního kempu. Jde se asi 13km čtyři pět hodin, rozlehlou krajinou s potůčky, množstvím údolí, před námi fotogenické stolové hory, počasí parádní, ani hic ani déšť. Další den se jde podobná vzdálenost ale do výšky 1800m a terén je náročnější, jednou dolů, pak nahoru, včetně dvou brodů přes dravé řeky, asi 8 hodin se zastávkami až do základního kempu pod stolovou horou. Máme to ke stěně asi 500m ale než vylezeme na vrch, tak to potrvá pět hodin. Řekl bych makačka, ještě že si neseme jenom malé baťůžky, zbytek táhnou nosiči... Sotva jsme dorazili na místo tak se spustily provazy deště a ne a ne přestat, tábořiště je sice pod vodou, ale bude se stmívat, musíme vlézt do stanů a tam nějak vydržet do rána. Další den nás čekal výstup, necelé 3km cesty džunglí přes kořeny, kameny, kolem stěny, pod vodopádem, samé kličkování, míjení se s turisty a nosiči co šli dolů, ale stolovou horu jsme kolem oběda úspěšně zdolali. Spali jsme ve stanech ve skalních dutinách pod převisy, tzv hotelích. Ten náš byl nejlepší díky své poloze z asi dvanácti které tam jsou. Na vrcholové plošině je množství zajímavých míst k vidění, jeskyně, jezírka, skalní výtvory bizarních tvarů, kaňony, údolí krystalů, vodopády, nejvyšší vrchol 2810m, je zde hraniční kámen třech zemí Venezuely, Brazílie a Guyany, chce to ale být tady minimálně 2-3 noci aby si to turista užil a prochodil. Vzdálenosti jsou velké na plošině a terén někde poměrně náročný, samé přeskakování, obcházení, výstupy a klesání. Je nutno počítat s každodenními přeháňkami, samozřejmě když se vyvalí mračna, není vidět na krok. V noci tady může být dost zima, my jsme cvakali zubama jednu noc při 6°C a navíc celé dopoledne pršelo, nepříjemná kosa, na sobě jsme měli vše co jsme mohli navléct, jinak nuda, čumění do prázdna, zdřímka ve stanu, popíjení čajů se slivovicí, čekání na oběd… Zbytek pobytu byl nádherný, i s koupačkou, západem Slunce na nejvyšší hoře, nevyšla akorát návštěva „window“ kdy na hraně hory při svítání když vyleze sluníčko a ohřeje krajinu svými paprsky lze pozorovat zvláštní jev kdy z Roraimy se valí těžké studené oblaky dolů, naopak lehké teplé zespodu nahoru, v místě kde by se měly spojit však vznikne průzor do krajiny a je to zajímavé na focení, samozřejmě musí mít člověk štěstí na tento jev který se opakuje i pozdní odpoledne, mně se ráno do té zimy nechtělo a odpoledne bylo celé v oblacích a mlze... Cesta dolů byla dost náročná, musela se zvládnout za dva dny i s přesunem autem do Sta Eleny. Vše se ale zvládlo, takže Venezuelu jsme si mohli odškrnout. Poslední den pobytu ráno po snídani jsme dostali auto s řidičem a ten nás odvezl přes hranice do města Boa Vista v Brazílii.
 
AmazonieNa hranicích čekačka po ránu než otevřou v osm, trochu vzruchu že jsme z dalekého Česka a nepotřebujeme víza na rozdíl od bobíků z Haiti kteří bydlí kousek za rohem v Karibiku... Za tři hodiny po super cestě jsme dojeli do města Boa Vista. Tady došlo k prvnímu problému, počítali jsme, že pojedeme plné auto ať se rozloží náklady, ale nakonec že odveze jenom nás dva, že tak brzo nikdo nejede do Brazílie, což se projevilo nemile na výsledné ceně. Trochu projeli město, řidič pomohl s výměnou peněz a zakoupením lístků na noční autobus do Manaus a čau. Celé odpoledne jsme slopali litrové lahváče místního piva než bude sedm večer a náš kýžený odjezd. Ve městě nebylo co dělat a 37°C nás odrazovalo vůbec vylézt ven ze stínu. Neskutečné horko, ostré sluníčko, únava, a ještě únava z piva... Na delší pobyt v Brazílii nebyl čas tak jsme aspoň na skok zajeli nočním opět pohodlným dvoupodlažním autobusem do Manaus. Po jedenácti hodinách jízdy jsme byli ráno před šestou na autobusáku, vyzvedl nás autem šéf cestovky a odvezl do kanceláře v centru města. Dali snídani naproti v hotelu, zabalili nezbytné věci do malého baťůžku a za hodinu jsme byli na loďce směr Amazonie spolu s dvěma mladými dvojicemi, jedni z Austrálie, druzí ze Švýcarska. Krátký výlet začal na soutoku dvou řek, černé Rio Negro a bahnité hnědé Salimoes, dál už je to řeka Amazonka. Průvodce měl k tomu nějaké povídání v anglické řeči, ale nás se to netýkalo, dokonce jsme se ani na nic nevyptávali na rozdíl od ostatních čtyř spoluturistů. Stejně jsme prd rozuměli... Na druhé straně břehu byl připraven minibus a přes hodinu jsme jeli do vesnice k řece Araca a odtud rychlým člunem další hodinu do našeho skvělého pensionu s bazénem na malém ostrůvku uprostřed jedné z bočních řek. Odpoledne byla projížďka po okolních kanálech a jezírcích, úspěšný lov piraní, západ Slunce, večerní lov kajmanů. Druhý den dopolední pěší výlet do přírody za rostlinami, stromy, z říše živočišné tam bylo jen pár ptáků, velká můra a tarantule, takže velká slabota. Všechno se rozútikalo a rozlétlo po širém okolí, jelikož hladina vody klesla o několik metrů po dešťové sezóně a volného prostoru bylo rázem pro místní faunu nekonečno. To byla trochu zrada, když to člověk nemá nastudované z domova... Odpoledne po vydatném obědě, bazénu a krátkém šlofíku jsme se stejnými dopravními prostředky dostali zpět do Manausu, ale už sami, zbytek tam zůstal na delší pobyt. Z cestovky už čekal šéf v přístavu, vše zajištěné jak noční autobus do Boa Vista, jak auto s řidičem do Lethem v Guyaně. Máme skoro tři hodiny čas na večeři než pojedeme v devět, místo toho ale jdeme projít centrum města kolem obrovského historického divadla, až skončíme na pivě v místním baru.... dnes večeře nebude!  Nočním autobusem jedeme 11 hodin zpátky do Boa Vista, na autobusáku po sedmé ráno už čeká řidič a ještě před devátou ráno stojíme před imigračním na hranici s Guyanou. Takový kvapík jsem nečekal, odpovídá tomu i cena za jízdu, opět platíme i za ty co se nevezou v autě! Ikdyž to řidiči vysvětluji, že máme čas, ať sežene více cestujících, pravda ale je, že je neděle brzy ráno, takže problém najít další pasažéry, navíc je neoblomný, prý to tak bylo objednáno a že spěchá, jinak že před obědem pojede levný autobus...

 
LethemPřekračujeme hranice a jsme v Lethem, Guyaně, bývalé Britské kolonii. Trochu na nás úředníci čumí a vyzvídají, kde jsme sehnali víza když jsme z Česka, kolik jsme platili, kdo nám dal razítka do pasu, atd. Naštěstí nás vyzvedává místní taxikář, ani nevím, kde se vzal, kdo ho objednal, že to bylo domluveno z Manausu už. Tak vida, David nám vybavil vše, aspoň mu touto cestou poděkuji. Kdyby náhodou někdo od nás do Manausu jel, vřele ho doporučuji. Lethem? Díra plná čínských supermarketů s ještě čínštější nabídkou, malé a drahé pivo, nic zajímavého, všude pitomí Santa Klausové, vánoční výzdoby, venku 32°C a skoro žádní lidé. Pouze místo k našemu odpočinku a nabrání sil do zítřejšího náročného nočního přesunu džunglí do hlavního města Georgetown. Ty supermarkety jsou pro Brazilce, ti tady jezdí nakupovat ve velkém, jak oblečení, tak věci denní potřeby, elektroniku, hračky, prostě vše. I jídlo je tady levné. Vypadá to celé divné, ve Venezuele ani Brazílii žáden podobný asijský tvor, a tady jako by se vyrojili odněkud z lesa.... Už abychom vypadli. Druhý den se neskutečně vleče, touláme se uličkami městečka, absolutní nuda, popíjíme chlazenou colu, chýlí se večer a odjíždíme, v mikrobusu nás však jede jenom šest včetně psa a řidiče, ten je očividně naštvaný, protože první tři minibusy jsou plné a tady chybí půlka cestujících a kšeft je fuč. Celá noční cesta pustou temnou písčitou a hliněnou krajinou je šílená a snad nemá konce. Pár zastávek po cestě u místních osad či kontrol, ve čtyři zastavujeme k menšímu spánku v hamacích před ranním převozem přes řeku Essequibo. Jsme poslední v kempu a jen s problémy nacházíme poslední dvě místa na zavěšení sítí, ostatní už dávno chrní. Po dvou hodinách auta vyráží k řece, my opět jako poslední, protože řidič ještě spí, takže se na nás čeká s převozem přes řeku. Na druhé straně řeky teprve začíná naše dobrodružství! To cesta v noci byla úplná pohoda...  Tohle je šílená a nekonečná cesta blátem, kalužemi, výmoly po lesní autostrádě No.1 lemované stovkami vyhozených pneumatik a desítkami zničených aut až do města Linden. Po cestě byly nějaké zastávky, kontroly, těží se tady dřevo a samozřejmě drahé kameny, zlato, diamanty, podle toho taky vypadá zničená okolní krajina, ale příroda se snaží s tím rychle vyrovnat. V Linden začíná civilizace, asfalt je pro nás vysvobozením, ale zase prší a leje jak z konve, nevím jak bychom dopadli v džungli na lesní autostrádě.  Linden je hnusné průmyslové město, kde se těží, zpracovává bauxit, ještě dnes nechápu, jak se mohla do centra města, kde je obrovská fabrika, dostat čínská námořní loď po místní řece, a když ji naloží, jak odpluje... O půl čtvrté odpoledne jsme konečně dojeli do hlavního města, ubytovali se a vypadli do města na krátkou procházku. Všechny obchody patří Číňanům, a když ne jim tak Indům nebo Pákistancům. V ulicích i na tržištích obrovský mumraj lidí, plno aut, šílené. Takhle jsem si tedy tohle město nepředstavoval. Další den se touláme po městě za občasných slejváků, pěkný chaos, pivo mají zde malé a drahé, to samé co v Linden. Obchody a tržiště narvané zbožím, všechno jde sehnat, vládní budovy zchátralé, některé historické domy polorozpadlé, hned vedle moderní prosklená architektura bank, obchoďáků. V plánu jsme měli eventuálně výlet loďkou do nějaké indiánské vesnice, ale vše jaksi bylo drahé, tak aspoň poslední den jsme měli letecký výlet k vodopádům Kaieteur, jedny z nejpěknějších na světě. Nelze se k nim jinak dostat než letecky, ale stojí za to. Všude kolem nedotčená džungle a najednou vodopád s obrovskou masou vody padající do 250m hluboké propasti. Pro turisty jsou zde tři vyhlídková místa, dá se dostat i na hranu vodopádu, ale v naší době to bylo zakázané, protože před pěti dny tam dobrovolně ukončila život mladá žena. První takový případ tam měli v roce 2009, a teď během necelých dvou měsíců dvě sebevraždy. No smutné…
 
SurinamDalší den brzy ráno odjíždíme z Guyany směr Surinam. Za tři hoďky jsme na hranicích, nastupujeme na trajekt a po hodině plavby jsme v Surinamu. Tady nás už čeká domluvený minibus a fičíme čtyři hodiny do hlavního města Paramaribo, kde jsme odpoledne. Máme parádní ubytování s bazénem, pět minut na nábřeží řeky Suriname. Tady trávíme volný čas popíjením velkých lahváčů místního Parba, paráda. To už je jiná země než Guyana, hudba reggae, voňavá tráva, rastafariáni, barevné čepice marleyovců, plno bílých turistů, holandských starousedlíků, perfektní cesty, samé kasína, obchody, a opět všechny jsou Asiatů z jedné velké země…  Celý víkend se v hicu touláme po městě, zajímavá dřevěná architektura, tvrze, kostely, dokonce židovský vedle muslimského. Měli jsme jet na celodenní výlet do národního parku Brownsberg s umělým jezerem a nespočet turistickými chodníky v okolních lesích džungle, ale zdálo se nám to drahé vysolit 85 éček, taky toho cestování jsme už měli dost s auty a minibusy, takže vyhrálo jednoznačně pivo, bazén, spánek. Je před náma poslední země, Francouzská Guyana. Brzy ráno za tmy vyrážíme taxíkem na hranice jen s malými baťohy, velké necháváme v hotýlku, před odletem domů se tam totiž vrátíme na poslední noc. Na hranicích jsme byli za tři hoďky, odbavení v pohodě, domorodec nás motorovým člunem přepravil na druhý břeh hraniční řeky Maroni za dest minut.

 
Fr.GuyanaJsme v Evropské Unii! Francouzská Guyana je stále zámořským territoriem, platí se tady eurem, podle toho tady taky vypadá život. Zatímco Británie a Holandsko přišly o své Guyany, tady frantíci nadále drží své přidružené území. Je sedm ráno, pořádně už připaluje, krátce procházíme městečkem St Laurent a jdeme si vyzvednout auto do půjčovny. Pět dnů poznáváme s naším novým kamarádem Francouzskou Guyanu, celkem najezdíme 1114km. Ubytování jsme měli v apartmánu s venkovním bazénem a barem v hlavním městě Cayenne, sami si i vaříme, do místní restaurace jsme se raději neodvážili vstoupit. Velice drahá země, ale zajímavá, je zde plno turistů, samozřejmě hlavně z Francie, ti tady pracují, jezdí za nimi celé rodiny, známí, hodně mně překvapilo, že i důchodců sem jezdí, nic ale pro nízkonákladové baťůžkáře jako my…. Dlouho jsem sháněl levné ubytování, tohle bylo se slevou za 70 EUR na noc, a rovno apartmán s veškerým vybavením, takže velká spokojenost. A navíc i dobře situován, měli jsme to kilometr na výpadovku z města, takže jsme se nemuseli probíjet autem městem. Čím je země zajímavá? Především kosmickým centrem v Kourou, odkud startují rakety čtyř společností včetně Ruského Soyuzu, ostrovy Spásy nebo taky někdy nazývanými Ďábelskými, kde se odehrával děj hollywoodského filmu Motýlek, a kde našlo smrt na 80tis. trestanců, dozorců, dále neskutečně pestrou přírodou a nedotčenými deštnýmipralesy, kde se prohánějí žoldáci v plné polní, aby pak mohli sloužit v problémových oblastech Afriky, Asie. Byli jsme se podívat i v zajímavé horské vesnici Cacao obývanou Laoskou komunitou nebo hraničním městě St Georges s Brazílii. Tady jsem se mylně domníval, že přejedeme přes nový obrovský moderní visutý most přes řeku Macapá na skok do Brazílie, ale ejhle kanárci pořád nedostavěli svou část, tak jsme mohli jen osamoceně a smutně koukat z mostu na protější břeh, a zpátky do Cayenne, hlavního města. Město je poměrně rozlehlé, spojuje přilehlé vesnice a satelitní městečka, každý kdo může tak jede autem, ráno a k večeru jsou zde obrovské několikakilometrové zácpy, jednoho rána se táhla 11km, neskutečné! Jeden den jsme věnovali návštěvě ostrovů Spásy. Každé ráno vyjíždí katamarány na prohlídku ostrovů, ze tří jsou obydlené jen dva, hlavní Královský a vedlejší Sv.Josefa. Turisté mohou procházet po ostrovech mezi bývalými budovami trestanecké kolonie, některé v ruinách, některé opravené, bohužel není zde místo ke koupání až na jednu mrňavou písečnou pláž pro pár lidí. Jinak je pobřeží velice skalnaté, nebezpečné vlny, silné proudy a taky plno žraloků. Proto byly ostrovy vhodným místem pro vojenské či politické trestance odkud nebylo úniku. Návštěva kosmického centra byla velkým zklamáním. Počet návštěvníků je omezen, musí se dopředu objednat, samé kontroly na bránách u každého objektu, přepočítávání lidí. Jezdí se autobusem, ne všude se dá vylézt a projít si objekt nebo startovací rampu, naše průvodkyně mluvila francouzsky tak jsme prd věděli o čem mluví a na co se ptají frantíci, až když zjistila podle seznamu že tam jsou i dva cizinci z Čech co zaškrtli v dotazníku že umí jen anglicky, tak se na nás anglicky obrátila s omluvou a že nám vysvětlí co potřebujeme vědět, my jsme se jen usmáli že nerozumíme ani anglicky a bylo hotovo. Tak jsme se aspoň zasmáli všichni od srdce...  No marné, když člověk neumí jazyky, tak je jaksi mimo. Než jsme vrátili auto v St Laurent, tak jsme stihli ještě zastavit v několika malých městečkách po cestě, obdivovat starou koloniální architekturu, místní dřevěné kostelíky, zajeli jsme i na pláže rezervace Awala, kde se líhnou želvy a šup motorovým člunem přes hraniční řeku Maroni do Albiny v Surinamu, vybrat taxíka a honem do Paramariba. Cesta zpátky byla zničující, ze tří hodin se jelo pět, nekonečné kolony aut přes jediný most do hlavního města, pěšky by to bylo rychlejší... Pozdní večer jsme nemohli zakončit jinak než slopáním piv na nábřeží, bazén a noční spánek v našem známém pensionu byl vysvobozením. Celé sobotní dopoledne bylo na poslední toulání po městě, balení a po obědě směr letiště. Už abychom byli doma, nějak na nás lezla ponorková nemoci ta celková únava z nabitého programu, ani Jamajský rum nešlo dopít. Dvouhodinové courání pomalým autobusem na letiště skoro 60km za městem nás dorazilo úplně. Před námi byl noční nekonečný let do Amsterdamu a odtud hopem do Prahy. Trošku křečovité úsměvy, rozloučení, zvládli jsme to všechno bez úhony, bylo to ale náročné, dost náročné.
 
Viděli jsme ale kus světa kde našinec moc nezavítá a tuhle trasu udělá jednou za čas nějaký blázen. No a my takoví dva blázni z Čech jsme to udělali. Hodnocení? Obrovská radost, obrovská úleva, zážitky mohli být ještě větší, kdybychom byli v Amazonii o pár dnů déle a mohli se dostat hlouběji do přírody za zvířaty a kdyby nám v Kourou neuletěla raketa Vega...
Díky Milanovi do Sokolova že to zvládl se mnou a že odřídil Fr.Guyanu!
autor: Petr Pinďák
Foto: zde

Celá tisková zpráva | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

  Čtenář
Jméno:
Heslo:


Registrace | Info
Zapomenuté heslo

Místo pro vaší reklamu!

  Spolupráce
Cyklocestování
SILESION
Film, podle kterého by měli podnikatelé jednat s lidmi
Cyklocestovatelé, kteří objeli celý svět: Lucka a Michal
Cyklistický e-shop se zajímavými podstránkami

  Kalendář
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

  Statistika
Denní
123456789101112131415161718192021222324
Průměr: 91
Max: 109 (0. hodina)

Měsíční

12345678910111213141516171819202122232425262728293031
Průměr: 2035.8
Max: 3073 (2020-05-4)

Online je 53 čtenářů